Poslední únorový a první březnový víkend jsme zůstali v domovských Beskydech, hlavně z důvodu nemoci, která nám zabránila jet na větší akci – KAMA SNOW CAMP 2009 Bosna a Hercegovina. Tak jsme se snažili vyléčit z chřipky na Smrku (1276 m). Ostatně se nám to docela povedlo!
Nelehká cesta nahoru
Při výběru svahu padlo rozhodnutí na koryto Psího potoka – Skialp průvodce – Smrk (1276 m), i když jsme z něj měli respekt. Hlavně proto, co se zde v roce 2006 stalo – Lavina na Smrku 25. 1. 2006. Každopádně tato událost byla nehorázná smůla, která nám všem ukázala, že i do Beskyd je třeba lavinová výbava.
Kudy tudy cestička?
První víkend jsme začali na Pustevnách, kam jsme vyjeli autobusem a dál jsme šli po hřebenu a sjeli pod Smrk do Čeladné. Cesta nahoru byla zajímavá, podkluzovaly nám pásy a prošláplá výstupovka vedla většinu času hustou lesní školkou s nepříliš vtipným sklonem svahu. Počasí bylo celou cestu ukázkové, ale na Smrku se klasicky zkazilo, přišel jeden mrak a ten už zůstal. Zde také vznikla hláška z nadpisu. Začátek sjezdu jsme proto zvolili z Barabské cesty a nikoliv až z vrcholového hřebene. Nájezd do koryta nebyl příliš poznat, jeli jsme prudkým svahem mezi větším množstvím smrčků různé velikosti. Byli jsme tu první, žádná stopa před námi! Cesta korytem proběhla bez nehod, pouze jsme udiveně sledovali sněhové splazy, odjíždějící z pod lyží dolů údolím. Nikdy předtím jsme tímto korytem nejeli, proto nám to dolů trvalo skoro půl hodiny. Terén byl v užších místech vcelku obtížný, hlavně z důvodu ostrých větví a kamenů vystupujících z pod sněhu. Horní ledopád (za daných podmínek spíš vodopád) jsme seskočili s různou úspěšností – Všeťa v klidu, já držka jako prase… Dole jsme stihli autobus na vlakáč a v dobrém čase se dostali domů.
Je to tu nějaké prudké na to, jak moc mi kloužou pásy…
V týdnu se domlouváme, že sjezd to byl parádní, ale že by to chtělo dát ještě něco navíc. V sobotu ráno se proto necháváme dovézt autem až do Horní Čeladné (mami, děkuju!) a výstup začínáme už v 8 hodin. Počasí opět Smrkovská klasika, tedy jedno velké mračno, viditelnost horší než minule. Za, pro nás rekordní, dvě hodinky jsme na Barabské cestě a sjezd začínáme opět tady, vidět toho moc není. V korytě je nově vysněženo, takže jedeme zase svoji stopu, prostě paráda! Oproti minulému víkendu jedeme jen 13 minut, a to ve sjezdu natáčíme seskoky skalek v korytě. Video se bohužel nedochovalo, protože Všeťa hodil tak kvalitní držkopád, že se video z karty v kameře smázlo. Sněhu se veze ještě víc než posledně, ale všechno jsou to více méně neškodné malé splazy.
Ve sjezdu
Na spodní cestě dáváme svačinu a hurá znova nahoru! Psí už nechceme znova jet, protože jsme ji kvalitně rozjezdili a už by to nebylo ono. Pokračujeme tedy po Barabské kousek dál a průsekem v lesní školce sjíždíme do bukového lesa. Sníh už je těžký, ale lyže se v něm pořád skvěle drží, takže svižně sjíždíme až na značenou (červenou) cestu. Ta je však vyhrabaná od pluhu, což je celkem čára přes rozpočet. Je na ní cca 1 cm rozbředlého sněhu a pod ním asfalt. Chodit se nám nechce, tak jedeme i po tomto povrchu. Lyže jsou pod kopcem kupodivu i použitelné.
Sníh se valil pod námi
Na zastávce zjišťujeme, že než bychom se dočkali autobusu, tak bychom v Horní Čeladné asi zapustili kořeny, proto následuje pochodové cvičení v lyžákách až na vlakáč. Asfalkta nás zničila víc než dvakrát pochod na Smrk, takže přístě půjdeme raději na Pustevny.
I na tomto se dá lyžovat
