V době podzimních prázdnin jsme využili krásného slunečného počasí, a proto jsme se vydali dojezdit VKV 2022, z které mi chybělo sedm vrcholů. Ano, přes léto jsem moc nejezdila, takže jsem věděla, že poslední dny budou náročné v množství našlapaných výškových metrů.
V důsledku zvýšené kontroly hranic změnili organizátoři VKV dva kopce, které se nacházely přímo na hranicích se Slovenskem. Místo Bufetu na Beskydě tak byla Zbojnická nad lyžařským střediskem Bílá, a místo Stratence kaplička Naděnka.
Poprvé na rozhlednu na Kelčském Javorníku
Ve středu 26. října jsme autem dojeli pod první vrchol, kterým byl Kelčský Javorník (865 m). V Rajnochovicích jsme zaparkovali nedaleko ranče – Rosošné. Po asfaltové silnici a zároveň cyklostezce číslo 5120 jsme se vydali směr Tesák. Zpočátku jsme jeli téměř po rovině, ale postupně se sklon cesty zvyšoval. Odbočili jsme doprava na západ na cestu vedoucí podél potoka, jehož jméno neznám. Ale je to přítok Rosošného potoka.
Rozhledna na Kelčském Javorníku
Stoupání prudce narostlo a řekla bych, že to byla stojka. Aspoň pro mě. Šlapala jsem, co to dalo, i když jsem funěla a nohy mě bolely, pokračovala jsem přes krutou a usmrcující bolest stále šlapáním vzhůru. Táta mě chtěl po chvíli natočit na video v zatáčce, myslel si, že zastavím, budu se tvářit nepříjemně a hodně funět. Překvapila jsem ho, vysokou rychlostí jsem projela kolem něj, že údivem zapomněl zavřít ústa. To mu vydrželo až na vrchol Kelčského Javorníku. Vůbec jsme nezastavovala.
Dojeli jsme na vyhlídku, která vznikla vytěžením kusu lesa, a z ní jsme poprvé uviděli rozhlednu na vrcholu Kelčský Javorník. Po dokochání jsme pokračovali dál ve šlapání, dokud nás neminuli dva elektrocyklisté, kteří na nás volali, že je výše hromada bahna po těžbě stromů. Úspěšně jsme projeli několik set metrů bahnem, aniž jsme se moc ušpinili. Za bahništěm byl strmější úsek, kde jsme kola pár metrů tlačili. Poté jsme opět nasedli na kola a šlapali k vrcholu. Ještě jsem z kola kvůli bahnu a sklonu cesty slezla. Závěrečný úsek na vrchol už byl mírnější, vyhlídkový a pohodový. Na vrcholu si skupinka turistů opékala špekáčky. Tatínek si musel vylézt na rozhlednu, zatímco já jsem byla ráda, že můžu chvíli odpočívat.
Krásný sjezd z Javorníků i s pěším sestupem
Po dvou hodinách, co konečně slezl z rozhledny, jsme se mohli rozjet zpátky. Po úvodní části sjezdu jsme se chtěli vyhnout bahništi, a proto jsme to vzali lesem přímo po spádnici svahu. Les brzy skončil a po zarostené lesní cestě ve spádnici mi tatínek ujel, zatímco já jsem šla pěšky vedle kola, poškrábala jsem si nohy a kolo se mi zasekávalo o keře. S velkým úsměvem jsem se doškrábala na cestu, kde mě taťka čekal a ptal se mě, proč na tom kole nejedu.
Poté jsme už sjížděli jenom po cestě, kde jsem jela hodně rychle. Táty jsem se držela, a dokonce ho i předjela. Tak to pokračovalo až k autu.
Noční výjezd na Vršatec
Večer jsme i s Jitkou jeli autem na Slovensko, protože taťka nechtěl, abych to šlapala celé z Jablůnky. Nebyl čas… Jitka jela z Červeného kameně z čelovkou a my jsme dojeli k vesnici Vršatecké Podhradie. Po zaparkování jsem dostala čelovku, zatímco taťka jel potmě. Mezitím přijela Jitka a všichni tři jsme mohli vyjet do kopce ke skalám. Stoupání bylo strmé, ale krátké. Motivoval mě večerní výhled na krajinu do údolí Váhu. Nemělo to chybu. Po chvilce jsme dojeli k rozcestníku Vršatec, u kterého jsme se vyfotili. I přes tmu se fotky vydařily. Obrátili jsme kola a sjeli rychle zpátky k autu. Táta s Jitkou naložili kola a mohli jsme odjet do Jablůnky. Po cestě jsem si dala šlofíka.
Noční výjezd na Vršatec
Ranní Zbojnická s krásným výhledem
Druhý den ráno jsem musela brzy vstávat, protože ambice prý byla na doježdění VKV. Cestou do Velkých Karlovic došlo k přehodnocení začátku výletu, a proto jsme pokračovali dál na Bílou. Zastavili jsme na parkovišti u lyžařského střediska, odkud jsme vyrazili na kolech. Nejprve jsme jeli po cyklostezce proti proudu Ostravice, abychom po chvíli mohli odbočit do údolí potoka Smradlavy. Nebo možná potoka. Rovinka po chvíli skončila, když jsme odbočili vlevo. Začali jsme stoupat po asi výjezdovém trailu – cestě na místní sjezdové traily. Strměji jsme dojeli na louku, z níž byly první výhledy. Ani jsme tady nezastavovali a šlapali dál do kopce k přejezdu sjezdovek, kde jsem věděla, že výhledy budou lepší.
Zbojnická s výhledem na Lysou horu
Cesta křižovala tři sjezdovky, abychom najeli opět do lesa. Objeli jsme bezejmenný kopec vysoký 762 metrů a za ním odbočili na kamenitou silnici stoupající poslední výškové metry na vrchol Zbojnická (774 m). Nahoře jsme se vyfotili s výhledem na Lysou Horu. Na sjezd jsme zvolili delší trasu, aby z toho byl okruh. Sjížděli jsme rychle a objeli jsme ze severu vrchol Šorstýn (709 m). Za ním jsme odbočili z cyklotrasy 6182 a sjeli přímo na Bílou k autu.
Tři kopce VKV během jednoho okruhu z Velkých Karlovic
Z parkoviště u lyžařského střediska Kyčerka ve Velkých Karlovicích jsme se vydali na jih po asfaltové silnici. Odbočili jsme doprava na stoupací trail k bočnímu hřebenu. Výjezd byl dost výživný a docela jsem se při něm i unavila. Na hřebenu jsme odbočili doprava a dojeli na podmáčenou louku, po níž jsme dojeli ke Kapličce na Štrčkové (762 m). Výhledy byly fantastické, jedinečné a dokonalé. Udělali jsme si mnoho fotek a vrátili jsme se po louce zpátky na cyklostezku.
Kaplička na Štrčkové s krásnými výhledy do dáli
Po cyklostezce jsme dojeli k Javorníčku, což je další výborné vyhlídkové místo. Ovšem tento rok nebyl Javorníček vrcholem VKV. Z Javorníčku jsme pokračovali po hřebenu po žluté turistické značce, protože prý musíme najet i nějaké výškové metry. Jako by jich už tak nebylo dost. Dojeli jsme do sedla Přischlop a odtamtud jsme odbočili doleva na zelenou turistickou značku a zároveň i cestu. Lesní kamenitou cestou jsme po zelené značce jeli bočním hřebenem na sever až ke kapličce Naděnka. Pověsili jsme si kola na stojan a šli jsme se kochat výhledy. Přitom jsem se mohla i nasvačit, dala jsem si masovou tyčinku.
U kapličky Naděnka
Po vynadívání se na okolí jsme nasedli opět na kola a vrátili se kousek zpátky, abychom odbočili doleva směrem k vysílači nad údolím Malých Karlovic. Tam jsme si mohli vybrat mezi dvěma cestami. To jsme ale nevěděli, co nás ještě čeká. Přijeli jsme na hranu a zděsili jsme se. Pod námi byla rozjěžděná cesta plná větví, kamenů a bláta. Rozhodli jsme se, že nepojedeme na kole a vzali jsme to kousek nad cestou lesem pěšky. Dostali jsme se k louce, na kterou jsme se měli původně napojit. Po ní jsme chtěli jet, ale po pár desítkách metrů jsme zjistili, že to sjet nepůjde, a proto jsme scházeli kus pěšky.
Dostali jsme se na asfalt a po něm jsme dojeli k rozcestí Podťaté, odkud jsme odbočili doprava směrem k Miloňové. Po cyklostezce jsme jeli k lyžařskému areálu Razula, za nímž jsme odbočili doleva do údolí potoka Velká Hanzlůvka. Napojili jsme se na cyklostezku 472, po které jsme dojeli ke stoupací odbočce kousek pod Miloňovou (862 m). Závěrečné stoupání na rozhlednu už nebylo tak strašné, ovšem musela jsem si máknout. Nahoře byla velká skupina cyklistů od malých dětí po dospělé, které jsme poprosili, aby nás vyfotili. To ochotně udělali. Táta s Jitkou šli nahoru na rozhlednu a já jsem čekala dole u kol. Po schodech se mi fakt nechtělo.
Předposledním kopcem VKV byla Miloňová
Rychle jsme odjeli, aby s náma nejela velká skupina cyklistů. Dojeli jsme zpátky na cyklostezku 472 a tentokrát jsme odbočili doprava, abychom se trochu přiblížili k autu. Vyhlídkovou trasou jsme se dostali k závěrečnému sjezdu tohoto okruhu. Silnicí ze Soláně do Velkých Karlovic jsme dojeli kruhovému objezdu a za ním jsme pokračovali k autu do lyžařského areálu Kyčerka. Stihli jsme přitom i dřevěný kostel ve Velkých Karlovicích. Nevynechali jsme ani koupi frgálů a dalších valašských dobrot.
Poslední kopec VKV – U Krošenků
Přede mnou byl už jenom jeden kopec VKV! Hurá. Dojeli jsme do údolí Dinotice. Neměli jsme čelovky, a proto jsme trochu spěchali. Po cyklostezce 6120 jsme jeli napřed údolím s postupně rostoucím sklonem, dokud jsme se nedostali k přístřešku U hrubého Kožůšku. Tam byla cesta na hřeben úplně rozježděná a rozbahněná, a proto jsme kola vytlačili vlevo od ní strmě lesem na hřeben do sedla Nad Červenkou. Po žluté značce jdoucí souběžně s cyklostezkou 6120 jsme jeli k jihu. Místy bylo mírné stoupání i sjezdy. Jelo se lesem i po loukách, dokud jsme nedojeli k rozcestníku U Krošenků (700 m). Tam jsme se vyfotili se zapadajícím sluncem a rychle jeli zpátky do sedla Nad Červenkou. Tady jsme se rozdělili. Táta jel do údolí Dinotice, zatímco já s Jitkou jsme jeli po cyklostezce 6117 na Vsetín. Ze začátku jsme jeli po rovině, bylo i mírné stoupání a následně cesta začala klesat a čekal nás krásný dlouhý sjezd. U nákupního střediska jsme počkali, pomalý táta dojel s autem.
Závěr VKV 2022 se západem slunce U Krošenků
Zhodnocení desátého ročníku VKV
Při letošním desátém ročníku Vrchařské koruny Valašska se mi všechny kopce líbily, i když jsem se tak mnohdy netvářila. Sjezdy se mi líbily úplně nejvíce. Nejlepší sjezd byl z Lysé hory, jen ten výjezd dal trošku fušku.
