Na Velikonoční prázdniny jsme se vydali do Slovinska. Náš program byl velmi nabitý, skialpem počínaje a návštěvou různých měst a historických památek konče.
Kousek našeho sjezdu v Pokljuce
Výlet odstartoval brzkým vzbuzením ve čtvrtek ráno, kdy jsme nasedli do auta a vyrazili směr Maribor. Něco podobného jako naše Brno, Maribor je druhé největší město Slovinska s pěkným historickým centrem. Naše skupinka se vydala na prohlídku již zmíněného centra, obohacenou o neodmyslitelnou zastávku na posilnění ve formě zmrzliny, ledové kávy a domácího pomerančového džusu, který v dusném vzduchu všichni ocenili.
Následně jsme se vyšli podívat na vyhlídku nad město a navštívili místní akvárium. Pak byl čas na večeři, a po pochutnání si na moc dobré pizze (a ti odvážnější z nás vyzkoušeli i místní speciality) jsme opět nasedli do auta a dojeli na naše první ubytování ve vesnici Podkoren.
Už jsme to otočili a sestupujeme pěšky k dalšímu
sněhovému poli
V Pokljuce bylo sněhu hodně, nad ní ale málo
Náš první oficiální sportovní den začal, k velké nevoli části zúčastněných (ano, byla jsem to hlavně já), opět brzkým vstáváním. Po posilňující snídani jsme naložili skiaplpy do auta a vydali se do biatlonového a běžkařského areálu Pokljuka. Po dojetí na místo se vše zdálo v pořádku, což si tatík předem důkladně ověřoval nejenom na webkamerách. Tak jsme na lyže nasadili tulení pásy a vydali se vzhůru do kopce. Byli jsme ale nemile překvapeni, jelikož v dolní části cesty se na planině Krasca ukázalo, že sněhová pokrývka červené sjezdovky, po které jsme měli ze začátku stoupat, není tak souvislá, jak jsme předpokládali.
Lada a Anička zrychlují svůj sjezdu využitím
lavinových lopat
Kvůli tomuto zádrheli, a našemu (já, Anička a Lada) stávkování, jsme museli sjet dolů a vyměnit skelety za tenisky. V těch jsme se rozhodli kopec zdolat. Kus nad sjezdovkami nás čekalo další nemilé překvapení: hle, velké hluboké sněhové pole při cestě na vrchol! No, k vrcholu to bylo ještě daleko, zatím jsme byli pod sedlem Plesišče (1780 m). Po pečlivém uvážení jsme se rozhodli až na vrchol nejít, a ještě že tak, jelikož při sestupu se spustil prudký déšť, a než jsme došli k autu, byli jsme nasáklí jak houby. Kvůli dešti jsme ostatně vstávali tak brzy, měl přijít ve tři hodiny odpoledne, a přišel už o půl jedné. Odpoledne se neslo v duchu tamější lyžařské firmy Elan, nákupu nových lyží a prohlídky muzea. O muzeu nic nevím, spala jsem v autě, ale ostatní se vrátili nadšení.
Takto šlapeme na tuleních pásech někde nad Vogelem
V lyžařském středisku Vogel jsme se před skialpem rozjezdili v mlze
Druhý den na skiaplech nezačal o moc lépe, protože když jsme opět ráno dojeli k lyžařskému středisku Vogel, ze kterého jsme chtěli následně vyšlápnout něco na skiaplech. Místo krásného slunečného počasí nás přivítala hustá mlha a zima. Jezdili jsme v husté mlze, kdy bylo vidět na 5–10 metrů. To nás teda nebavilo. Ale nevzdali jseme naše naděje, a kolem poledne se počasí vyjasnilo, takže jsme konečně mohli kousek na skialpech ujít. I já jsem byla překvapena, že už to chce taťka otočit, aniž bychom vylezli na vrchol v hlavním hřebenu. Prý ho odradily špatné sněhové podmínky. Náš výstup byl doprovázen krásnými výhledy, a po sjezdu lanovkou k autu jsme ještě neměli volno. Pokračovali jsme k vyhlášenému místnímu vodopádu Savica. Museli jsme samozřejmě také k jezeru.
Lada do kopců doslova běhá
Slunečný skialpinistický závěr v Karavankách
Další den jsme se rozloučili s naším dosavadním ubytováním, naložili auto a vyrazili. Naším dnešním cílem byla chata Dom na Zelenici, tedy výstup něco přes 500 výškových metrů. Po vystoupení z auta naše první dojmy opět nedosáhly výšin, jelikož foukal studený ledový vzduch. To se následně ukázalo i jako nepatrný problém při samotném výstupu, jelikož na zmrzlém sněhu nám dobře nechytaly pásy. Ani nevím, kolikrát jsem při výstupu spadla. Výstup jsme ale nakonec všichni úspěšně zvládli a někteří dokonce rychleji než jiní. Nad chatou jsme vylezli na nějaký nepatrný hřebínek. Původně jsme měli vystoupit na jeden ze dvou vrcholů nad chatou, ale na jednom zcela chyběl sníh. Na druhém sice sníh byl, ale ve stínu, takže ještě víc zmrzlý než na předchozích více než pěti stech výškových metrech.
Blížíme se k hřebenu, tady jde Anička
Po posilnění na chatě jsme kousek přešli k začátku sjezdu. Sjezd rozhodně nesplňoval to, co dospělí slíbili. I přes slunečné počasí sníh vlivem silného větru ani trochu nezměknul, takže to bylo na sjezd úplně hrozné. Ve zdraví jsme sjeli dolů do sedla k autu. Potom jsme jeli směrem na naše posledního ubytovaní v přímořském městečku Portorož. Cestou jsme se ještě zastavili na prohlídku historického městečka Tržič (lyžařské muzeum bylo zavřené a blízké skalní soutěsky.
Slunící se dámská čtveřice
Z Portorože na večeři do Piranu
Po příjezdu na ubytování naše kroky směřovaly směrem sousedního městečka Piran, které jsme již navštívili dva roky nazpět o letních prázdninách. Během procházky taťka vlezl do moře jen po kolena. Prý je otužilý. Pche! V Piranu jsme se odměnili vydatnou večeří skládající se z ryby, krevet, těstovin a vína. Cestou tam i zpět se někteří členové výpravy museli po náročných sportovních výkonech posilnit zmrzlinou či ledovou tříští.
Takto jezdí z kopce dolů Jitka
Závěrečné procházky ve Slovinsku, Itálii i Rakousku
Následující ráno, tedy v den našeho odjezdu, se ještě někteří odvážlivci rozhodli namočit ve studené vodě v moři. Následně jsme jako dopolední procházku, čítající necelých devět kilometrů, zvolili italské město Terst hned za hranicemi Slovinska. Je to přístavní město, kromě velkých lodí se mohl člověk pokochat i obrovským množstvím bílo-fialových medúz, které se pohupovaly nejen ve vodě u mola, ale i ve vodním kanále hned vedle hlavního náměstí. Všechno jsme si pořádně prohlédli, a pak už byl opravdu čas vyrazit. Dálniční situace nebyla tak hrozná, ale pro jistotu jsme se zastavili v rakouské vesnici Grimenstein na procházku na místní vyhlídku, abychom se vyhnuli zácpám u Vídně.
Při výstupu v oblasti Domu na Zelenici jsme měli jenom jedno
odpočinkové místo – bylo to tady
Jitka s Ladou traverzují do kosodřeviny
Svah je ukloněný a pokrytý starými lavinami, takže s Aničkou
dodržujeme velké rozestupy
Blížíme se ke hraně prohrnuté cesty na Dom na Zelenici
Tady jsme s výstupem skončili
Lada v plném sjezdovém nasazení
Takto lyžuje Anička
Ačkoliv je svah dost tvrdý, do lyží mi sníh odletuje
Naše poslední kroky ve skialpinistických botách v sezóně
2021–2022
