Výběr trati na tento závod byl takový souboj srdce s rozumem. Rozum říkal, že 8000 výškových nastoupám normálně za měsíc a do toho běhám teď míň, než bych chtěla, jednak z časových důvodů, jednak kvůli už ¾ roku se táhnoucím pocovidovým problémům, takže by bylo dost vhodné vybrat si nějakou kratší trať než stokilometrovou.
Pak tu byl ještě druhý hlas, co dost silně nešeptával dát si tu delší, když už mám jednou po dlouhé době volno a když už jedu tak daleko, že tam bude krásně, tak ať toho vidím co nejvíc. No a v nějakém slabém okamžiku, kdy byla hlava na útlumu, jsem se na tu stovku na Gran Trail Courmayer 2021 (9.-11. 7. 2021) zaregistrovala.
Řekla jsem si, že to budu to brát jako výlet. S místníma Italkama stejně nemá moc cenu závodit. Při pohledu na startovku je tam tolik žen s o dost vyšším ITRA skóre, než mám já, že to na nějaké umístění moc nevidím. Navíc mají tohle prostředí za domem. Však to přece vždycky můžu vzdát dřív.
Pro jistotu jsem si připravila mapku s únikovými body. Organizátoři navíc slibovali v rámci startovného zajištění odvozu ze všech checkpointů, kterých je na trati celkem 11, k tomu 70. km je kousek u Courmayeuru a ze 76. km se dá sjet do cíle lanovkou. Strategie byla tedy jasná, nebudu to hrotit a uvidím, kam to půjde.
Jeden z mnoha výběhů, vlevo mimo fotku se tyčí Jorassy, foto:
Alessandro Zambianchi
Co a jak Eliška dělá ve svém volném čase je podrobněji uvedeno tady GIRLS ON SKIS Eliška Vondráčková: Na skialpech jsem začínala v zahraničí
Aklimatizace v Údolí Aosty
Ve čtvrtek ráno přijíždím do Aosty, trať stoupá do 2800 metrů, tak ať se aspoň trochu aklimatizuji. Parkuji v sedle ve výšce 2500 metrů a jdu na výlet. Vím, že bych se měla před závodem šetřit, ale je to hrozně těžké, tolik krásných kopců kolem. Vždycky někam vyjdu a za rohem je další kopec, který úplně láká ať tam vyjdu taky. Zachraňuje mě jen to, že v poledne začne pršet a lije až do čtyř do rána.
Jak vidím ty přívaly vody a teploměr ukazující dva stupně nad nulou, raději sjíždím ze sedla do 2000 metrů. Co kdyby nahoře začalo sněžit a já tam uvízla na letních gumách. Ráno už je jako vymalované, takže se vydávám ještě na výlet. Zatímco se škrábu do 2700 metrů, utěšuji se tím, že je to stejné jako kdybych doma před závodem vyšla schody.
Start závodu o půlnoci z pátku na sobotu
Závod startuje o půlnoci z pátku na sobotu. Organizátoři pojímají
závod mezinárodně, chlubí se tím, že se účastní 30 různých
národností, a vše vysvětlují v italštině i angličtině. Startovní
odpočítávání nahrazuje příznačná píseň od Queenů:
„Tonight I'm gonna have myself a real good time
I feel alive
And the world I'll turn it inside out, yeah
I'm floating around in ecstasy
So, don't stop me now
Don't stop me
‚Cause I‘m having a good time, having a good time…“
S odbitím půlnoci vybíháme a motáme se uličkami Courmayeuru. Za městečkem přichází prudké stoupání. Běžím v čelní skupince. Po chvíli však přichází zaváhání, zda běžíme správně, vracíme se, následně zastavujeme s tím, že jsem předtím asi běželi dobře. Vybíháme opět do toho kopce, přičemž po pěkně prudkém stoupání zjišťujeme, že tato trasa je opravdu špatně a vracíme se zpátky do Courmayeru. Je to trochu zoufalství, takhle si zaběhnout hned na začátku závodu tak půl hodiny, jako by těch výškových metrů, co nás čeká, bylo málo. V Courmayeuru už stojí organizátoři a navádí nás na správnou cestu. Následuje stíhací jízda.
Lehce kamenitou příjemnou stezkou zase vzhůru, foto: Alessandro
Zambianchi
Kamenitá a technická trať
Trať je dost technická, i rovná cesta tu vede v prudkém svahu a je plná kamení, takže běh je o to pomalejší, navíc lidi přede mnou nejdou dost dobře oběhnout, protože mimo cestičku je jen sráz, ze kterého bych se zřítila někam hodně hluboko. Je krásná jasná noc a kolem se rýsují obrysy čtyřtisícových hor.
Po nějaké době slyším zvonce, přisuzuji je povzbuzujícím lidem, tak jak to znám třeba z B7, dívám se, že máme za sebou 15. km, hmm, to by měla být někde první občerstvovačka, tak že bych si až tak nezaběhla? Z omylu mě vyvede pohled za zatáčku, kde nestojí povzbuzující lidé, ale normálně se tam pasou krávy. Občerstvovačka je až o kus dál v údolí Petosan.
Oblézám lidi volně po skalách
Po ní následuje skalnatý úsek s místy zajištěnými lany. Tady je opět špunt lidí. Nechce se mi stát, tak lidi oblézám. Aneb co se při lezení v krasu naučíš, při běhu v Alpách jako když najdeš. Najednou se ocitám za Lizou Borzani. Jako tou Lizou Borzani co vyhrála minulý ročník (ještě s o 900m výškových kratší trasou, koho to jen napadlo přidat 900 výškových) a běhá a vyhrává Tor de Géants (330 km, +24000 m) a mnoho dalších horských závodů. Nejsem si jistá, jestli vůbec můžu tuhle legendu jen tak oblézt, tak vyčkávám, jestli se nerozeběhne víc a dávám si mezitím gel. Tempo nezrychluje, tak ji předbíhám. Tyhle skalky mě baví, předbíhám tu asi nejvíc lidí.
Na občerstvovačce si nemůžeme brát jídlo sami
Dobíháme k občerstvovačce u rifugio Deffeyes. Kvůli covidovým opatřením si jídlo nemůžeme nabrat sami, je potřeba požádat organizátory, ať vybrané věci naloží na talířek, je tu pěkná fronta, takže jídlo neberu. Chci jen pití, ale přijít na to, jak říct v italštině ionťák, je taky oříšek. Ukazuji na barel, že chci tu žlutou vodu. Po pár nechápavých pohledech se mě ptají, jestli chci „water with salt“, tím mě trochu znejistí, jestli je to opravdu to, co chci, ale nakonec to risknu, chutná to hnusně, ale asi to ionťák je.
Od rifugia se běží dolů, opět technický kamenitý seběh, v některých místech je to spíš slézání po skalách. Sbíháme kolem vodopádů k nějakým domkům a zase trochu bloudíme. Jo, co organizátorům přijde jako jasná cesta, může běžce v noci pěkně potrápit. Naštěstí je to už jen bloudění v řádu minut, ne jak na začátku. Nemám absolutně ponětí o svém pořadí. Na občerstvovačce ve vesnici La Thuile se motá více žen. Pokračujeme dál, ale zase je tu nejasná cesta, potkávám se s další ženou Guendalinou (která má zmíněný Tor de Géants také několikrát na kontě, mimo jiné samozřejmě, a napsala o tom i knihu).
Ve vyšších polohách byly ještě rozsáhlá sněhová pole
K nejvyššímu bodu závodu Mont Nix (2830 m)
Překračujeme nějaký zákaz vstupu, za kterým je ale vlaječka, hm, tak asi tudy. Pak trochu motání, než přijdeme na správnou cestu. Následuje asi nejvíce běhatelný kopec závodu, část vede po asfaltové silnici vedoucí k horským samotám. Poté se dostáváme k občerstvovačce na začátku údolí Youlaz a následuje stoupání k nejvyššímu bodu závodu pod Mont Nix (2830 m). Hodně dlouhé stoupání. Když si myslím, že je konec, objeví se vždy nějaký další kopec. Jsou tu nějaká sněhová pole, ale změklá, nesmeky nejsou potřeba. Tuhle váhu v batohu tahám asi zbytečně, ale nebyla jsem si jistá, co chtějí organizátoři říct tím, že nejsou povinné, ale velmi doporučené. Ale pro ty, co tu půjdou v noci a přimrzne to, se mohou hodit.
Další občerstvovačka je u Mont Fortin na 48. km. Paní na občerstvovačce mi sděluje že jsem třetí žena. A jo, tak to je dobré. Radost trvá jen asi tři minuty, než přibíhá další žena Valentina a předbíhá mě. Vypadá namotivovaně a skoro nezastavuje, takže ji brzy ztrácím z dohledu. Říkám si, že být čtvrtá je taky v pohodě a jdu si dál svým tempem. V tomto úseku je hodně sněhových polí, běžet se po tom moc nedá, jsou dost hrbolaté.
Dolů k Courmayeru a zase do kopce
Z Mont Fortin pokračujeme přes Col Chavanne (2598 m) a Col de la Seigne (2510 m) k rifugio Elisabetta, kde je další občerstvovačka. Je zde spousta lidí na výletech. My teď sbíháme blízko ke Courmayeuru, abychom zase odbočili do kopce směrem k Arp Vieille. Tady šíleně peče slunce, tenhle kopec se plazím doslova jak šnek. Polívám se vodou z potoků, pořád piji a fotím. Výhledy jsou ale nádherné, Dent Du Géant, Jorassy. Vylezla bych si zase jednou někam na vyšší kopec, škoda, že tu nemám nějakého spolulezce.
Došourám se na občerstvovačku v rifugio Maison Vieille. Následuje seběh pod lanovku do Courmayeuru. Zase trochu váhání kudy, cestou trochu přemýšlím, jestli to dole nevzdat, jsem už celkem unavená, bolí mě svaly, které mě na závodech nikdy nebolely. Z nějakého důvodu mě nejvíc bolí hýždě. No, přece jen není moje tělo zvyklé se pohybovat v tomhle terénu tak dlouho, ale říkám si, že ten další kopec do mezistanice lanovky Skyway Monte Bianco ještě dám. Nevypadá to až tak daleko.
S takovými výhledy to běhá samo i po mnoha kilometrech v nohách,
foto: Alessandro Zambianchi
Pod lanovkou přímo vzhůru
Sbíhám dolů ke kontrole a vydávám se vzhůru. Stoupání vede dost zarostlou cestičkou. Kdo by taky chodil pod lanovkou. Slunce pořádně smaží a nechápu proč mi přišel tenhle kopec malý. Ještě že se celou dobu můžu kochat pohledem na Mt. Blanc a okolní kopce. K mezistanici se opět nějak došourám. Do mezistanice jsme si mohli nechat poslat věci. Vytahuji z poslané tašky kofolu na spravení žaludku po gelech. Pro Italy, kteří kofolu neznají, asi vypadám dost zvláštně, když si u občerstvovačky, kde mají spoustu coly, vytahuji svou vlastní.
Pod lanovkou Skyway Monte Blanco
Doběhly mě hvězdy
Dobíhají mě Liza a Guendalina, říkám si, že tady je vidět kdo má ty naběhané kilometry. Liza ani nezastavuje a běží dál. Volám domů, kde sledují můj postup v závodě díky času z kontrol a GPS trackeru, který obdrželi všichni závodníci, že to asi vzdám. Přesvědčují mě, že to vzdávat nemám, prý třetí žena doběhla jen 15 minut přede mnou. Zatímco telefonuji a motám se tak nějak po okolí, volá na mě Guendalina anglicky, že kam jako jdu, že trať vede jinudy a ukazuje mi správný směr. To je od ní moc hezký a pro mě poslední podnět k tomu to tedy zkusit doběhnout.
Z nastavení, že to tady asi vzdám se dostávám do módu, že ještě zkusím závodit. Kousek za lanovkou dobíhám Valentinu a další dva borce. Najednou mizí praporky a nejsme si jistí, zda jsme správně. Je tu tak 50stupňový štěrkový svah a nikomu z nás se jej nechce sbíhat zbytečně a pak se vracet. Nakonec to risknu a seběhnu jej, vlaječka dole naštěstí je, tak volám na ostatní, že jsme správně.
Dobíhám k riffugiu, foto: Alessandro Zambianchi
Sěbeh napálím a skupině utíkám
V nové motivaci seběh do La Palud celkem napálím a skupince uteču. Další výběh nad Val Ferret je celkem běhatelný, ale jak se asi běhá po 80 km a 6000 výškových. No snažím se aspoň trochu popobíhat, když už jsem se rozhodla závodit. Polívám si tričko vodou z potoků a piji, kde se dá. Po nějaké době dobíhám Lizu, postěžujme si na vedro a nechává mě běžet.
Dostáváme se do údolí Malatrà. Cestou na občerstvovačku se ohlížím, zda se nepřibližuje, jinak se snažím se úplně nepřepínat, abych mi pak někde nedošlo. Na občerstvovačce stojí dvojice dobrovolníků, která mě už z dálky vítá pokřiky, zpěvem a tancem. Je to super, vidět někoho takhle dobře naladěného, hned mi to dodá aspoň trochu energie. Občerstvovačka je obklopena kopci a smířeně se ptám, na který mám vylézt teď. Borec mi hned ukazuje ten nejvyšší, ale holka, co je tam s ním mu nadá, že si ze mě nemá dělat srandu, že cesta vede na konec údolí a kopce se obchází přes sedlo. Tss, já mu věřila a v podstatě jsem byla už smířená se vším. No tak jo.
To je horská zahrádka, foto: Alessandro Zambianchi
Na konec údolí je cesta rovná
Cesta na konec údolí je rovná a dala by se běžet, kdybych na to měla sílu. Moc jí už ale nemám, tak spíš jen tak popobíhám a kontroluji, jestli se za mnou někdo neblíží. Ze sedla Entre deux Sauts je kamenitý seběh zpestřený sněhovými poli a následuje výběh do posledního sedla Col Sapin (2435 m). Zde je kontrola a následuje poslední seběh. Zní to jednoduše, ale je to značně prudké a kamenité, je to dost technický seběh 1200 výškových metrů po nastoupaných 8000 výškových a taky je to seběh jen podle výškového profilu tratě, který mám vytištěný. To znamená, že najednou uprostřed seběhu vidím vlaječky vedoucí strmě vzhůru. No, co to je?
Dolinou vstříc dalším kilometrům, foto: Alessandro Zambianchi
Posledních 7,5 kilometru do cíle
Opírám se do hůlek a stoupám k poslední kontrole a občerstvovačce. Tak a teď už jen 7,5km do cíle. Jo, jenom… Jednak to stále ještě není 7,5 km pozvolného klesání ale pořádně kamenitý krpál, navíc se z nějakého důvodu se po chvíli cesta zase stáčí nahoru. Přemýšlím, jestli nejsem špatně, volám domů, jestli vidí, zda nejsem náhodou mimo trať, kontroluji si to i na mapy.cz, teď už opravdu bloudit nechci. Dozvídám se, že další žena dorazila na poslední občerstvovačku 20 minut po mně, takže moc nespěchám a v seběhu se opírám o hůlky a spíš šetřím kolena.
Konečně cesta začíná klesat, klesání je klasicky šutrovaté a prudké a pak následuje** asfaltka vedoucí Courmayeurem**. Pěkně dlouhá asfaltka. Hlava už je naladěná na to, že jsou to poslední kilometry, takže o to víc mě všechno bolí, ale vím, že musím běžet, jinak to půjdu nekonečně dlouho, mám však pocit, že mi na dalším metru už upadnou nohy, nebo se mi v lepším případě podlomí v cíli.
Vbíhám do cíle, foto: Alessandro Zambianchi
Fantastická atmosféra v Courmayeru
Atmosféra v Courmayeuru je ale úžasná, kolemjdoucí zdraví a povzbuzují, všichni lidé na zahrádkách restaurací odkládají příbory a tleskají a já do toho cíle dobíhám jako třetí žena a ani ty nohy se mi tam nepodlamují.
Za to, že jsem se měla ve všech těch stoupáních o co opřít, děkuji hole-masters.cz.
Třetí místo mezi ženami, foto: Alessandro Zambianchi
Výsledky 100 km a +7900 výškových metrů
Muži
- Machi Andrea 14:42 h
- Corsini Simone 16:07 h
- Roncato Alessandro 16:19 h
Ženy
- Vitale Chiara 18:22 h (celkově 18)
- Locatelli Sonia 19:22 h (celkově 19)
- Vondráčková Eliška 19:55 h (celkově 26)
- Sibona Guendalina 20:04 h (celkově 29)
- Faravelli Annalisa 20:14 h (celkově 35)
