Seriál závodů Horská výzva se dříve běhal jen ve dvojicích, ale letos mohli poprvé startovat kromě dogtrekkařů (kteří vyrážejí o 20 minut dříve) a dvojic i jednotlivci. V Jeseníkách 7. srpna 2020 byly tradičně na výběr tři trasy různých délek a startovalo se z Červenohorského sedla. Ta nejdelší měřila 64 km s převýšením 2840 m a začínala výběhem na Praděd.
Horská výzva 2020 – Jeseníky, první tři ženy v cíli
Rovnoměrným tempem na Praděd
Z Červenohorského sedla vyrážím takovým nějakým rovnoměrným tempem, abych se moc nezadýchávala. Je teplá jasná noc, příjemná na běh. Od Švýcárny začínám dotahovat závodníky před sebou. Na asfaltce pod Pradědem předbíhám nějakou skupinku, která mě následně předbíhá zpátky. Potřebuji si jít svým pohodlným tempem, tak je nechávám běžet a dávám si tyčinku. Nemám sice hlad, ale dala jsem si předsevzetí, že se budu snažit tak nějak pravidelně jíst.
Na Pradědu je otočka a běží se zpátky. Zjišťuji, že jsem celkem vpředu a první muži jsou jen kousek přede mnou. Následuje seběh na Ovčárnu, kde je první občerstvovačka. Nabírám pití, do ruky banán a tyčinku a pokračuji směrem na Vysokou Holi. Po cestě zjišťuji, že ten banán není zralý. Jiný ale nemám, tak ho nakonec sním a doufám, že se mi neudělá špatně.
První pády na lesní cestě u Malého Kotle
Od rozcestí Nad Malým Kotlem se běží lesní cestou ve svahu, kde párkrát zakopávám a padám. Největší pád ale následuje níže už na asfaltu. Bolí mě po něm chodidlo, až se bojím, abych tu nemusela někde skončit. Běžím dál a asi po dvou kilometrech bolest ustává. Uff, co bych tu v noci se zraněnou nohou dělala.
Schody k nádrži jsou nějaké krátké
Výběh k Dlouhým stráním je poměrně zdlouhavý, navíc docela dost fouká a stromy strašidelně šustí. Jo, jsem noční zbabělec, a tak jsem ráda, že se zde se míjím s jedním běžcem. Já volím souvislý pomalý běh, on střídá chůzi s rychlejšími úseky. Takhle se spolu dostanu až ke schodům pod horní nádrží. Na ty jsem se hrozně těšila. Konečně můžu chvíli jít. Jen mi přijdou nějak krátké. Společně také sbíháme na občerstvovačku do Koutů.
Vzpomínám, jak jsem tu kdysi běžela poloviční trasu, nešlo mi to a 5 km před koncem jsem to chtěla vzdát. A to jsem byla průběžně třetí žena. Úžasná blanenská dogtrekařka a běžkyně Jana mě tam tehdy povzbudila tak, že jsem závod doběhla na druhém místě.
Přes kamení je to zábavnější než po asfaltu
Výběh z Koutů směrem na Keprník začíná dlouhou mírnou asfaltkou. Láká mě to zastavit a jít, ale vím, že by tento úsek potom trval o to déle, tak se snažím běžet. Tím ztrácím spoluběžce, který se rozhodne pro chůzi. Po pár kilometrech se konečně dostávám na lesní cestičku. Stoupání je sice pořád stejně, možná i větší, ale přes kameny a kořeny ožívám a běží se mi líp.
Předbíhám nějaké lidi a nahoře i první mužskou dvojici. V cíli mi pak řekli, že si mysleli, že se tím během do kopce utavím a brzy mě předběhnou. Hm, tak díky za důvěru, borci. Začíná svítat a tohle svítání z Keprníku a následně Šeráku je vážně nádhera. Jsem překvapená, kolik tu nahoře přespává lidí. Seběh do Ramzové jsem šla letos v zimě po sněhu, teď je ta cesta dost kamenitá. Během skákání po kamenech zakopávám a padám, cítím ostrou bolest v lýtku a asi půl minuty ležím. Mám strach, jestli jsem si neudělala něco se svalem, ale naštěstí to vypadá, že je noha v pořádku. Kolik mám po těle velkých různobarevných modřin, zjišťuji až doma. Ještě že při běhu nemá člověk až tak čas myslet na bolest.
Dogtrekkař mě přesvědčuje, že se nesmím flákat
Těsně před poslední občerstvovačkou v Ramzové předbíhám celkově druhého muže a dobíhám dogtrekkaře Adama. Druhý muž se na mě dívá, co tu jako dělám. Dogtrekkař prohlašuje, že si chvíli ještě posedí, že už je to jedno, když ho předbíhají i ženský. Uklidňuji je, že do kopce mi to jde pomaleji než z kopce a že mě ve stoupání předběhnou. Nelžu. Ve stoupání zpátky na Šerák mě oba postupně předbíhají.
Adam mi říká, že to, že mám na další ženy náskok, neznamená, že se teď musím flákat. Má pravdu, trochu se flákám, vím to. Stejně se ale neubráním tomu vzít ten poslední výstup o něco více procházkovým tempem. Navíc mi přestal fungovat camelbag a pokaždé když se chci napít musím zastavit, sundat batoh, otevřít camelbag, nalít vodu do kelímku, zavřít camelbag, nasadit zpátky batoh. Je to celkem otravné. Ale tohle poslední stoupání je fajn. Je dost prudké na to, abych si zdůvodnila, že ho nemusím běžet a hlava si tak může od běhu odpočinout.
Krásný východ slunce na hřebenu
Všude jsou lidé, co tu spali, nebo čekali na východ slunce. Je tu hezky. Z Šeráku je to už jen po hřebenu na Keprník a pak doběh na Červenohorské sedlo. No, je to teda ještě 10 km, ale už ne moc do kopce. Na Keprníku předbíhám Adama a s druhým mužem dobíháme do cíle současně. V cíli dostávám jídlo a objednávám si nealko pivo. Jídla je hodně, zvládnu ho sníst sotva polovinu. Pak přichází Adam a než stihneme zareagovat, tak mi jeho pes druhou polovinu jídla dojí. Jsem ráda, že se to tak vyřešilo, nerada bych plýtvala jídlem. Vyhlášení je až odpoledne, tak si dávám ještě 5 km procházku se sbíráním borůvek a koupáním v potoce.
Výsledky: Horská výzva 2020 – výsledky
