Zermatt je meka horských sportů, skyrunning nevyjímaje. Závod Matterhorn Ultraks je už dlouho právem součástí světového šampionátu ve skyrunningu a přitahuje velké množství elity i hobíků, kteří si chtějí zaběhat v úpatí pověstného Matterhornu.
Jedna předzávodní
Pro mě má navíc tenhle závod svůj speciální význam a pojí se s mnoho vzpomínkami. Právě tady jsem v roce 2016 běžela svůj první závod v alpském terénu (30 km) a o rok později svoje první ultra (50 km). Letos se do sbírky má přidat první extrém. Od doby, co jsem viděla video ze závodu, jsem se do trasy zamilovala a toužila po tom zavítat opět do Zermattu a zaběhnout si tuhle dechberoucí šílenost jménem Matterhorn Ultraks Extreme. Zda se podaří, ale záviselo na hned několika otaznících, v čele s vratkým zdravím.
Motivační video z roku 2019Jak vypadá trasa Matterhorn Ultraks Extreme?
Trasa extrém je relativní nováček. Poprvé se uskutečnila loni a měla obrovský ohlas. Okamžitě se zapsala jako technicky nejtěžší závod Světové série. Tvořili jí bratři Anthamattenovi, známí švýcarští horalové a horští vůdci, kteří se zabývají zhruba vším od ski-mountaneeringu, přes horolezectví a lezení až po běh. A v čem je vlastně trasa tak extrémní? Čítá 25 kilometrů, 2876 metrů stoupání a 2876 seběhu a nejvyšší bod je v nadmořské výšce 3300 metrů. Krom toho vede čtvrtina trasy nadmořskou výškou nad 3000 m! Aby to nebylo málo, povrch trasy je z cca 36% trail, 2% ledovec a 62% čistý horský terén mimo vyšlapané traily, některé úseky vyžadují zkušenosti z vysokohorského terénu a horolezectví. Pokud to jako reklama nestačí, tak organizátoři přihodili nádherné výhledy na Matterhorn a místní ledovce se scenerií, která bere dech.
Rozhovor s Martinem AnthamattenOmezený počet startujících
Vzhledem k náročnosti trasy a organizace je počet startovních míst značně omezen. Celkem je k dispozici 250 míst, z toho jen maximálně 220 pro „veřejnost“ (čti ne-elitní běžce), podle toho, kolik elity se přihlásí. V praxi to znamenalo, že byly všechny místa prakticky okamžitě vyprodané. Při registraci člověk musel demonstrovat, že má dostatečné zkušenosti v technickém, vysokohorském terénu a doložit, na jaké hory v poslední sezóně lezl a jestli s nebo bez průvodce. Teprve potom organizátoři v následujícím měsíci pročetli přihlášky, a buďto schválili nebo zamítli registraci. V mojí kategorii žen pod 30 let jsme byly pouze 4 přihlášené a z toho 2 místní, sponzorované běžkyně. Díky koroně nás letos nakonec startovalo pouze cca 190. Ale dost marketingu.
Podrobnější pohled na trasu ve Vlogu Joshuy LynottaPo několikaletých problémech s chronickou únavou jen želvím tempem
Dopředu varuju, že nejsem žádný rychlík, takže pokud čekáte vzrušující příběh rychlé běžkyně s triumfálním finišem, asi vás bohužel zklamu. Tohle je totiž příběh jedné vděčné želvy, která se nakonec pomalu ale jistě dobatolila do cíle.
Vyzvedávám si startovní číslo
Nejsem jako elita ani rychlý hobík. Ba naopak, po letech boje s chronickou únavou a snahou vměstnat trénink mezi nekonečný stres, školu, práci a partnera byl můj cíl jasně dán; dokončit, nenechat se diskvalifikovat kvůli časovým bariérám a ideálně u toho neumřít… a pokud možno bez velkých zranění. To mi samo o sobě v mojí situaci znělo jako dost ambiciózní plán.
Předzávodní šrumec, chystáme se na start ještě s maskami
Po cca šesti letech chronické únavy a přetrénování, které kulminovaly dvě léta zpátky v naprostou neschopnost jakéhokoliv sportu cca půl roku a další rok opatrného našlapování, sem tam nějaký ten sport, který by mě totálně nevyřadil z provozu, jsem letos konečně mohla zase začít víc trénovat. V duchu znovu a lépe jsem se snažila porozumět tomu, co jsem dříve dělala špatně a svoje chyby napravit. Tak například jsem zjistila, že mám ADS, tzv. Aerobic Deficiency Syndrom. Ve zkratce to znamená, že moje tělo má moc malou kapacitu pro lehký vytrvalostní běh a už v nízké rychlosti přepne do vysoké intenzity, která tělo velmi namáhá a prodlužuje regeneraci. Aneb jakákoliv výkonnost a zlepšování stagnuje.
Pohled zpět na první půlku trasy
Co je Aerobic Deficiency Syndrom?
ADS vzniká mimo jine tím, že člověk dlouhodobě běhá příliš rychle/intenzivně a příliš se v každém tréninku přepíná…jinými slovy častá chyba hobíků, kteří se snaží běhat každý trénink naplno, a „na krev“. Je to lákavé, protože že začátku člověk vidí rychle výsledky, dříve nebo později ale začne výkon v lepším případě stagnovat, v tom horším jde úplně do kytek.
Já jsem nebyla výjimkou a v duchu všech sloganů stylu „no pain no gain“ jsem se soustavně přepínala až na limit v běhu i mimo něj, až jsem se doběhala do stanice totálního přetrénování a chronické únavy.
Klouzačka na ledovci
Výsledky versus běh pro radost
Pro někoho, kdo vyrůstal v prostředí a společnosti, kde je důraz kladen na výkon a výsledek a kdo byl zvyklý, že je dobrý v čemkoliv, o co se pokusí, pokud se dostatečně snaží, nastal stav totální dezorientace. Jak je možné spadnou z top výsledků ve škole, v práci, několika projektů stranou, dobrovolnictví a nadprůměrného běhání po horách do stavu, kdy jen zvednut se z postele a dojít si nakoupit představuje nepřekonatelný výkon? Hodiny, dny a měsíce v posteli mi poskytly dost času na přemýšlení o tom, co se to se mnou děje a proč. Byl to ale také budíček v tom ohledu, že musím začít o věcech přemýšlet jinak, a dělat je jinak, pokud nechci skončit uvázaná na postel. Běhat s rozumem a nepřepínat se a dělat věci ne pro výkon, ale pro radost se zdálo být jednou z cest ven z téhle šlamastiky.
Tak támhle tý hoře vy jako říkáte poslední mini stoupák?
Opatrné trénování
Jak šel čas, a já na sobě pracovala, moje kapacita trénovat se zlepšovala a zlepšovala a reakce totálního vyčerpán se zkracovaly a vymizovaly. Přesto jsem ale kvůli chronicky únavě a ADS běhala přes týden tak 1–2×, víkend trávila v horách (žiju v Tyrolsku) a to prokládala horským kolem. Zároveň jsem se snažila běhat tak, jak se má, tedy pouze na druhém stupni intenzity 90% času, což mě odsoudilo k závratnému tempu šneka, v lepší den možná dokonce středně fit želvy. Jak moc musí člověk zpomalit, pokud chce pracovat na ADS, často odpovídá tomu, jak moc a jak dlouho se přepínal, a moje celoživotní snaha jít do všeho na 150% se tak ukázala jako totální blbost a znamenala, že jsem občas začínala s během i v tempu 7:20 min na km. To byla drsná rána pro moje ego a nezbývalo mi než doufat, že i takový trénink bude stačit.
Výhledy na ledovec
Deset až patnáct hodin pohybu týdně s převýšením k 3000 metrům
Jediné, co mi tak zbylo, byl trénink vytrvalosti, síly a techniky. Horské kolo a trénink v horách se ukázal býti lehčím v nízké tepovce, tak jsem spoléhala hlavně na ně. A tak ubíhal týden za týdnem, kdy mi hodinky poslušně hlásily cca 2400–3100 výškových metrů a 10–15 hodin sportu týdně (vč. kola a tréninku v horách.) Zvládla jsem se v rámci tréninku techniky vyšplhat na nejvyšší horu Tyrolska, Německa, a několik dalších technický zajímavých vrcholků, mnoho z nich třítisícovek. To bylo zdravotní zlepšení, o kterém jsem si loni tak maximálně nechávala zdát. I rychlost a tep se lehce zlepšovaly, což ale bohužel stále znamenalo, že jsem jen o trochu víc fit želva. Želva, která se ale zvládne plazit dlouho. No co, snad to bude stačit, jde mi přece hlavně o to dokončit, v takovém terénu snad nemůže být řeč o sprintu, uklidňuju se.
Poslední úsek a výhled na trasu a Matterhorn
V Zermattu v den D
Den D je tu a my s přítelem, který kvůli zranění svojí trasu běžet nakonec nemůže, přijíždíme do Zermattu. Kvůli koroně je všechno tak trochu jinak, ve startovním balíčku máme místo energy gelu desinfekci, do registračního stanu jen s maskou a rozestupem, žádná medaile, masáž, večeře a žádné vyhlášení vítězů věkových kategorií.
Uff, poslední hřeben před námi a hurá dolů
Ráno v den závodu hekticky balím a rychle sháním kafe, než se se zpožděním dostavím ke startu. Kvůli koroně startujeme ve vlnách. V koridoru musíme mít masky až do několika sekund před startem a musíme si držet rozestup dle nakreslených linek na zemi. Po třetí hraje stejná startovní hudba, potřetí se ozývá 10, 9, 8, 7,… a po třetí těch pět a půl lidí kolem lehce znuděně tleská.
Konečně v cíli i s malou blondýnkou v závěsu
Můj největší soupeř, časová bariéra
Ve městě si to nadšeně štrádujeme tempem 5min/km, velmi záhy se ale zvedá kopec a mě zaskočí, že mi tak nějak schází plyn. Slunce nám pálí do zad a já už cítím, že se dnešní předpověď tropického vedra naplňuje. Já a vedro spolu moc nevycházíme, do kopce tak jdu ne o moc rychleji než v tréninku a tepovka mě varuje v oranžové zóně na cca 185 a ztěžka dýchám… no to mi to začíná, pomyslím si. Snažím se trochu zpomalit a uklidnit tep a nechám se předbíhat. Záhy mi ale dochází, že pokud chci dát časový limit 1006 výškových metrů za 90 minut, tak bych tolik zpomalovat neměla. Radši trochu zrychlím a balancuju tempo a čas.
Po malém zchlazení dostávám medaili
Přímo do kopce cestou necestou
Časovou bariéru (4 h, přitom 2250 m nahoru a 700 výškových dolů) dosahuju s asi 10 minutovou rezervou, za hluku helikoptéry, která nad námi během celého závodu létala sem a tam, strážila a sbírala „padlivší“, mi organizátoři ukazují směr další cesty. Pokračuji po cestě tím směrem, ale horečně na mě gestikulují, že ne, tam ne, po cestě ne, trasa závodu vede přímo rovně nahoru na kopec. Aha, tak tady cesta končí, dochází mi a šplhám se po travnatém povrchu nahoru.
S mojí novou finisherskou chundelatou ovcí Fluffy
Po pár minutách se zvědavě otáčím a vidím, že skupinka za mnou skutečně byla diskvalifikována kvůli časovému limitu. Smlouvání nepomáhá a organizátor nutí skupinku se otočit a šlapat pěkně po svých zpět do města. A kruci, tak oni to myslí vážně. A kruci, takže teď jsem skoro poslední, dochází mi. Přestávám si hrát na strategii balancování tempa a šetření energie, protože mi dochází, že pokud do toho nedám, co můžu, tak jediná strategie, kterou budu za 2 hodiny hrát je, jak se co nejkratší cestou šourákem dostanu spolu se skupinkou diskvalifikovaných zpátky dolů.
Fluffy pozérka
Šplhání po čtyřech si užívám
Přidám na tempu a předbíhám asi 6 lidí přede mnou. Terén se brzy mění a my se dostáváme na první kamenitý výstup na špičatý vrcholek. Díky tréninku techniky, mi šplhání po čtyřech po kamenech nahoru vyhovuje a baví, a tak se dostanu před pár dalších lidí. Nahoře je v poslední části lano a už vidím sedlo, ze kterého je první seběh dolů. „Trasa“ vede úzkým, kolmým kuloárem s povrchem pokrytým miniaturními klouzavými kamínky. Na první části leželo ještě trochu zmrzlého sněhu a organizátoři pro bezpečnost radši natáhli lano. Tak, jestli chceš závod dokončit, tak nepřemejšlej a napal to dolů, je jediná myšlenka, která mi problikne hlavou. Vypnout mozek, brzdy a pud sebezáchovy. Naštěstí nemám čas přemýšlet, a tak popadnu lano a valím to hlava nehlava dolů, až si spálím ruku o lano, které mi proklouzává rukou.
Závod se musí zapít!
Předbíhám další lidi a směji se, nakonec ale padám taky
Předbíhám dalších 10 lidí, kteří se bojí dolů běžet, někteří už jsou odření a zabahněný od pádů a opatrně se belhají dolů a já si užívám skákání do malých kamenů a klouzání dolů. Je to trochu jako bruslit na vertikální stěně. Skočit a nechat se vézt. Směju se od ucha k uchu a cítím novou vlnu energie.
S mým vynikajícím supportem!
Pýcha předchází pád a tak po asi desátém člověku, kterého se netrpělivě snažím oběhnout a předběhnout** sebou plácnu**. A pak o kus dál znova. Mám sedřenou kůži na prstech, ale nic mi není, a tak se rychle sbírám a běžím dál. Hmm, no tak hlavně že jsem si pro tenhle úsek brala sebou do báglu rukavice.
Druhý den už vyhlížím, kam že to půjdu příště
Když dojde voda
Radost mě přejde při dalším krátkém výstupu. Definitivně mi došla voda. Počítala jsem s tím, že na první časové bariéře bude voda, nic takového se ale nekonalo. Já s ní počítala a spokojeně hltala ve vedru vodu po hektolitrech jak dromedár. Když mi došlo, že tam voda není, bylo už pozdě a musela jsem sušit pusu a žízní šmírat po jakémkoliv vzdáleném zdroji vody. Vedro není můj kamarád, a tak jsem se žíznivá belhala ve vedru do kopce a začala jsem cítit známý pocit motání se hlavy a pocitu na zvracení, kterým moje tělo dává najevo protest proti přílišnému horku.
Že by Monte Rosa v zimě na lyžích?
Když se konečně objevilo mini jezírko s ledovcem, nedočkavě jsem seběhla z trasy k němu a bez váhání si napustila váčky vodou, která vypadala zčeřeně, s trochou písku, ale pitná. Lačně jsem zhltla půl litru vody a další půl litr si vylila na přehřátou hlavu, než jsem se zase pomalu rozklusala přes velké vratké kameny dál.
Po 3 letech opět na Gornergratu
Druhé velké stoupání na Rothornhütte
Před námi byl druhý velký stoupák na Rothornhütte, kde byla konečně občerstvovačka a také obávaný časový limit. Plazíme se ve vedru do kopce, nad námi neúnavně lítá sem a tam helikoptéra a stráží. Jdeme v menší skupince tří lidí, já, bradka Švýcar a děda Švýcar, jak jsem si je v duchu pokřtila. Střídáme se ve vedení, a urputně se snažíme stihnout časový limit. Panebože prosím, nech mě tuhle šílenost dokončit, modlím se v duchu, ale zároveň si říkám, že skončit tohle utrpení teď a tady zní zatraceně lákavě.
Loučíme se s Matterhornem v mracích
Proč vlastně vůbec platím tolik peněz, abych si mohla zlikvidovat tělo, za něco, co bolí od začátku do konce, a ještě v tom nejsem vůbec dobrá? Hlavou se mi honí depresivní myšlenky. Čertík na rameni mi našeptává „nemáš tu co dělat, zabíráš tu místo někomu lepšímu, nemáš na to, na tenhle sport zkrátka nejsi dělaná a měla bys to prostě vzdát a najít si jiné hobby“ No, to určitě, třeba vyšívání, že jo, odseknu v duchu sama sobě a snažím se zaplašit černé myšlenky. Připomínám si, jaké štěstí mám, že tu jsem, jak jsem vděčná za to, že se mi zlepšilo zdraví dost na to, abych se mohla zúčastnit, pokusit se splnit si sen a dělat, co mě baví. Kolik vysokých hor a ledovců se mi letos povedlo vidět, jak jsem poctivě trénovala a že mám stejné právo tu být jako kdokoliv jiný, ať už jsem rychlá nebo pomalá.
Vedro mi nesvědčí
Limit stíháme díky jeho prodloužení
Když odzvoní poledne, je nám jasné, že to do limitu nedáme. „Tak asi ‚šlus‘ ne?“ prohlásí bradka Švýcar. „Hmmm, no jo no, souhlasím, ale ani jeden z nás nechce zastavit, a tak se dál vlečeme nahoru“. Před námi i za námi se ještě táhne had lidí, a tak mi zbývá špetka naděje, že nás nechají jít. Přece nás tu teď všechny nediskvalifikují, ne? Štěstí nám nakonec skutečně přeje. Kousek pod chatou nám jde naproti organizátor, který se podezřele podobá Simonu Anthamattenovi samotnému, a sděluje nám, že časový limit byl o půl hodiny prodloužen! Yes! Mrkáme na sebe s bradkou a dědou Švýcarem a dereme se ze všech sil na chatku.
Cesta končí a šplhačka ve vedru začíná
„Možná Simon“ pokračuje dál, a sděluje pár dalším „vyvoleným“, že limit je prodloužený. Nakonec se ale podívá na hodinky, zastaví a nemilosrdně oznámí zbylým asi 15 soutěžícím, že tady to pro ně končí. Smlouvání nesmlouvání, nenechá je jít dál a vypraví je zpátky dolů do města, kam musejí jak jinak než po svých. Uf, no tak tohle bylo o fous, pomyslím si, když vidím, kolik z nich je vyloučeno a kolik z nich jsem před chvílí na seběhu předbíhala a nebýt toho, tak už se taky šourám dolů.
Po několika hodinách stále s úsměvem
Na chatku dorážíme o 15 minut před novým limitem, plácnu sebou na židli a hltám cokoliv tekutýho, co se mi dostane pod ruku. Snažím se do sebe vpravit i něco k jídlu, ale rozbouřený žaludek mi dovolí jen 2 plátky pomeranče a třetinu banánu. Chatka představuje poslední limit, a tak nás tu spoustu dřepí a odpočívá tak 5–15 minut. Strašák časového limitu pominul, nám spadne kámen ze srdce, roztavený mozek šťastně vypne a mi spokojeně odpočíváme.
Na dohled poslední občerstvovačka
Pozdravy z domoviny
Na jednou kolem sebe slyším češtinu.* „Dobrej“*, zdravím. Dva chlapíci, co přišli na těžko na mě civí a diví se, co my tu vlastně děláme a proč. Prohodíme pár slov, mezitím už skoro všichni závodníci, co se ještě na chatu vyšplhali, odběhli dál a já se pomalu taky loučím, a sbírám se s posledními 4 zbylými.
Zermatt na dosah ruky!
Odpočinek a chladný větřík od ledovce udělá své, a tak se s novou energií snažím svižně cupitat a přeskakovat mezi velkými a malými rozviklanými kameny, sněhem a potůčky. Pořád se mi ale trochu motá hlava z vedra, a tak sebou nakonec opět plácnu, když pode mnou podjedou kameny. Au, tentokrát to chytlo koleno. Trochu krvácí a bolí, zvedám se a opatrně se snažím jít dál. Pořád bolí, ale zdá se, že je jen naražený, a tak se belhám dál. O čilém přeskakování mezi kameny si ale můžu teď nechat jen zdát, a tak se opatrně plahočím přes tenhle kamenitý labyrint. „Možná Simon“ hopsá svěže za námi, sbírá za posledním z nás praporky, co značí cestu, a trošku netrpělivá povzbuzuje naší zombie partu k rychlejšímu běhu, ehm plahočení.
Do cíle je to už jen kousekt
Šplhající úseky začínají
Před námi najednou stojí kolmá stěna a na ní napnutý lano. Aha, jeden ze 4 šplhajících úseků. Vítám techničtější úsek a užívám si změnu pohybu při drápání se nahoru. Nahoře stojí další organizátor a s pusou od ucha k uchu na nás huláká: „Jedem, jedem, a hlavně s úsměvem!“ Je nakažlivej, a tak si nemůžu pomoct a směju se taky.
Další kamenitý labyrint a za ním další výstup. Nechávám pár lidí za sebou a plahočím se kolmo přes kluzké kameny nahoru. V půlce výšlapu dřepí další mladík, prý je trochu zraněnej. „Možná Simon“ ho sbírá a vede nahoru, že prej ho tam vyzvedne helikoptéra. Zamumlá něco do vysílačky a prakticky okamžitě se ozve známý, blahý zvuk něčeho, co má motor. Co? Helikoptéra na dosah? Já se sotva belhám a při slovech o helikoptéře mám chuť taky simulovat zranění. Krvácející koleno by mi k tomu nahrávalo. Nahoře se na sekundu svalím na zem a sním o helikoptéře. Celý tenhle nesmysl může okamžitě skončit! Stačí říct!
Večerní Zermatt
Helikoptéra už krouží nad námi a hledá, kde by přistála. Vzmůžu se na to vstát a zeptat se „Možná Simona“ jestli musíme ještě na horu. Jsme odhodlaná prohlásit, že pokud musíme ještě do kopce, tak já už dál nemůžu. „No, ještě malinko, ale pokračuj, běž támhle po ledovci do dalšího sedla, já tam budu a pak se můžeš rozhodnout.“ Prohlásil to s takovým rozhodným a vůdcovským hlasem, že můj mozek, který měl aktuálně podobu roztaveného želé se vzmůže akorát tak na „jo aha, dobře no, hmmm tak teda jo no.“
Nechám nahoře zbylé 4 odpočívající z naší zombie party, odevzdaně nasazuju mačky a klušu po ledovci. Sníh mě příjemně chladí, a tak se s trochou nové energie kloužu po sněhu dolů. Když vidím stopy od zadku, nadšeně se svalím na zem, zabalím do klubíčka, a valím se dolů a lá tučňák. Wiiiii, radost mě přejde, až když sníh mizí a místo něj se začne objevovat čistý led, který se bolestně zařezává do kůže. Chytám se lana, zapřu se o mačky a neochotně vstávám. Poslední prudkou část ledu, přes který se valí tající voda s pomocí lana sejdu a pokračuju dál do kopce do sedla. Pohled mi spadne na prudký kopec přede mnou, po kterém se šplhají další závodníci. Dobrá nálada mě v mžiku přejde a mě zamrazí. Cože? To je ten malinký poslední výstup, jo? No to zrovna! Je mi skoro do breku při myšlence, že musím ještě 400 metrů do kopce, ale nechci to vzdát, házím do sebe gel plahočím se do sedla.
No, já myslím, že to musím zkusit
Tam mezitím dorazil „Možná Simon“, kterého tam vyhodila helikoptéra. Hmm, ten se má mít takový taxi. „Tak co, končíš?“ ptá se mě. Sníh a energiťák mě přece jen trochu vzchopil, a tak se slyším, jak moje pusa bezmyšlenkovitě říká, „no já myslím, že to musím zkusit.“
„Myslíš, že to musíš zkusit?“ Opakuje s pobaveným úsměvem mojí váhavě jistou větu,“no kdyžtak tě tady kluci snesou na ramenech,“ ukazuje na dva svalnatý mladíky vedle sebe. „eh no, děkuju to je moc milý, ale to by bylo až moc blbý“, směju se, a šplhám po hřebeni s výhledem na Matterhorn a na ledovec dál.
Uprostřed posledního kopce nesedí nikdo jiný než bradka Švýcar, který mě na chatce nechal za sebou. S úsměvem a novou energií díky gelu na něj halekám a povzbuzuju ho, ať se přidá ke mně. Za chvíli se neochotně sbírá a plahočíme se posledních pár metrů nahoru. Poučená z minula nasazuju nahoře rukavice a rychle fotím a „bradka“ mě předbíhá. Před námi je obávaný poslední seběh po dvou prudkých kluzkých hřebenech. Jejich povrch je z většiny hladký kámen, na kterém leží malé nebezpečné a kluzké úlomky kamínků, na které pokud člověk šlápne, sveze se pěkně dolů nebo sebou plácne. Opatrně se snažím sbíhat dolů, některé části raději jen přejdu, nevěřím povrchu pod sebou a nechci si koleno natlouct ještě víc.
Zermatt je na dohled
Poslední krátká šplhačka po lanech na vertikální stěně před námi, neúnavní organizátoři na nás i přes vedro stále čekají na nebezpečných úsecích, dohlížejí na naší bezpečnost a se slovy „bravo“ nás povzbuzují. Vděčně jim děkuju a běžím posledním technickým seběhem dolů a už mám skoro pevnou půdu pod nohama. Vysokohorský kamenitý terén se mění v trávu, dole pod námi už je vidět Zermatt a na dohled poslední občerstvovačka. Pomalu ale jistě klušu dolů, předbíhám zpátky bradku Švýcara a pár dalších zombies, kteří už se na běh nevzmohli. Konečně se opět dostáváme na trail a já můžu zrychlit. Jak klesáme, praští mě vlna vedra, ufff, no fuj!. Posledních 5 kilometrů po trailu ve vedru a je konec! Začíná mi být jasný, že to v prodlouženém časovém limitu dám a snažím se zrychlit.
Před cílem jsem zvolnila, abych počkala na drobnou blonďatou holčičku
Nakonec se dočkám a trail se mění v asfaltku, značící začátek Zermattu. Ve městě mi skupinka výletníků nadšeně fandí a já jim překvapeně, ale vděčně mávám a děkuju. Dětské závody už jsou v plném proudu a vedle mě běží drobná blonďatá holčička, co mi to nechtěla dát zadarmo a závodí se mnou do cíle. Byla tak roztomile urputná, že poté, co jsem potřetí zrychlila a ona se potřetí dotáhla, jsem jí to nemohla udělat, přestala jsem se snažit zrychlovat a doběhli jsme do cíle na stejno.
V cíli se kácím horkem k zemi, moje přehřáté tělo ve 34 stupních lape po dechu. Neustálý vnitřní boj mezi depkou a vděčností a mentální vyčerpání z toho, nevzdávat se a nutit se pořád jít dál udělalo své a já mam na krajíčku. Nakonec mě přemohla ohromující psychická i fyzická intenzita toho, co jsem právě absolvovala, a já to nevydržím a bulím jak malá. Jednak proto, že nechápu, že jsem to fakt doběhla a pak taky proto, že jsem radostí bez sebe, že už nemusím běžet.
Přítel mě polejvá ledovou vodu abych se zchladila a předává mi symbolickou medaili, co mi sehnal v obchodě se suvenýrama a plyšovou ovci, na kterou jsem si den předtím brousila zuby. To mě dostává a bulím dál.
Zvítězila Marcela Vašínová
V cíli koukám, že závod vyhrála skvělá Marcela Vašínová za pro mě naprosto neuvěřitelný čas a v duchu jí i všem ostatním skládám poklonu za pro mě neuchopitelný sportovní výkon.
V duchu české tradice si objednávám pivo na oslavu závodu, spokojeně objímám svojí novou chundelatou ovci, jak kdyby to byla vítězná trofej, a pozoruju dobíhající usměvavé děti a startující závodníky vertikálu. Užívám si, že už nic nemusím a snažím se vstřebat, co jsem to vlastně právě dokončila. První nebo poslední, připomínám si, že je o to o radosti z pohybu a jsem vděčná za to privilegium být tady a dělat, co mě baví a naplňuje.
