Vybrat si za cíl skialpového výletu zrovna jižní zem Balkánského poloostrova, když ani u nás není žádný sníh, vypadalo jako trochu bizarní podnik. Nicméně fotky z minulého roku vypadaly slibně. A nakonec se ze skialpové Makedonie vyklubala nejkrásnějí akce sezóny.
Že se budeme muset trochu starat sami o sebe, jsme pochopili hned při první zastávce na benzince. „Vemte si sebou doklady a mobil, ať nejste úplně v pr…, kdybychom vám ujeli“, zaznělo z mikrofonu od průvodce sněžničářů. Nicméně, do Makedonie jsme dojeli všichni. První pohled na hnědé svahy na Popově Šapce byl trochu rozpačitý, ale poté, co jsme se rolbou vyvezli k horní stanici lanovky, sníh tam byl.
Slunečný Bakardan (2704 m) na skialpech
A nádherných výhledů jsme si mohli užívat jen v tričku (někteří i v kraťasech). Na Titův vrch jsme se jen dívali, cílem druhého dne byl Bakardan (jeden z mála vrchů, který jsem si zapamatovala díky mnemotechnickým pomůckám Bacardi a Baklažán). Návrat do hotelu byl s čelovkami, tu si hned po prvním dnu do batohu přibalili (až na neohroženého vůdce) všichni. Třetí den byl odpočinkový, a tak jsme se pár set výškových metrů nad hotelem intenzivně věnovali lavinové prevenci a výcviku. Na zakopání a důkladné osondování dobrovolníka také došlo.
Po večírku v Ohridu jsme šlapali na Pelister
Přes kulturní vložku v podobě UNESCem chráněného Ohridu jsme se čtvrtý den přemístili do Národního parku Pelister. Ve sněhové vánici (byli jsme rádi, že sněží a neprší) jsme došli, zároveň se správci, na Chatu u Golemo ezero. Cepínem se odkopal vchod a za chvíli jsme byli všichni shromážděni kolem kamen. Další výzvu představovala zamrzlá kadibudka, ale vše jsme překonali.
Několik výstupů a prašanových sjezdů na Pelisteru
Další den jsme si užívali výhledů do Albánie a Řecka, sjezdů v prašanu a výšlapu s lyžemi na nohou i na batohu. Protože chata u Golemo ezero je pravděpodobně zakletá a nechtěla, abychom si mohli zapamatovat cestu, cesta k ní vede přes bílou díru, sjížděli jsme opět v mlze a fujavici, bohužel občas i po kamenech, takže dole při pohledu na skluznice všichni bědovali.
I přes tyto šrámy musím říct, že to byla super akce a poděkovat Paličovi za výbornou organizaci a Ivě za trpělivost při opravování skialpinistických otoček. A nejen jim, ale i všem účastníkům zájezdu za to, že jsem se dověděla zas trochu víc o skialpech, rozšířila slovní zásobu. Dozvěděla jsem se o existenci dalších aktivit, jako je řízený třes nebo extreme ironing a připomněla si, že ke zpěvu nestačí jen nadšení, ale je dobré znát i slova a melodii. Ale to doladíme příště, do Bulharska si vezmeme zpěvníky.
Extreme ironing mě od tohoto výletu inspiroval k akci extreme vacuum cleaning. Kdo se přidá?
Takže Paliči – poslední týden v únoru 2021!
