Koncem srpna se přede mnou náhle objevilo několik volných dní, které jsem okamžitě hodlala strávit na horách. Jelikož nemám parťačku k ruce, na ferraty samotnou se o mně muž bál, na české kopečky jsem měla moc energie, padlo rozhodnutí vyrazit do Alp na nějaký pětidenní přechod. Vyhrály to Karnské Alpy.
Úsek druhého dne, kdy je Sillian Hütte už na dosah
Trošku jsem hledala a nalezla oblast, která slibovala krásnou přírodu a minimum lidí. Po deseti hodinách řízení jsem zaparkovala auto u nádraží v Silliachu. Zatímco jsem dobalovala batoh a nazouvala boty, v horách hřmělo. Nijak divoce to ale nevypadalo, a tak jsem po druhé hodině odpoledne vyrazila nahoru na chatu Leckfeldalm (1900 m). Stoupák to byl celkem krátký, ale docela prudký. Počasí bylo divoké, šla jsem za jemného deště a docela silného větru. Kolem 17 hodiny jsem dorazila na chatu. Venku se spustil liják, jedna postýlka byla volná, a tak padlo rozhodnutí tady zůstat na noc. Dala jsem si večeři, pivo a sprchu. Na pokoji 30 minut jógy a zalehla jsem.
Brzké ranní vstávání
Vstávala jsem kolem šesté hodiny ráno. Snídani jsem vynechala a pustila se rovnou ke kříži, který byl viditelný už z chaty. Vyhlídka u Heimkehrerkreuz (2155 m) mi vyrazila dech. Na druhé straně se nečekaně ukázaly v celé své ranní kráse Dolomity jako na dlani. Nemohla jsem se ani nadechnout. Po krátké snídani a kochání se krajinou, pokračuji k Sillianer Hütte (2447 m). Krásná a zcela nová chata. Dávám si kafe a mapu bohužel nekupuji – nemají.
Hřebenovka druhý den za Sillian Hütte
Pokračuji krásným travnatým hřebenem na východ. Cesta vede stále po hranici Rakouska a Itálie, po trase fronty z 1. světové války. Je tady spousta zákopů, železa, ostnatého drátu, pozůstatků staveb a hrobů. Trasa je velmi čučavá. Kdo má málo, může přidávat i výšlapy na boční hřebínky, většinou s křížem a krásnou vyhlídkou. Počasí je luxusní. Po nějakých šesti hodinách scházím k chatě Obstansersee-Hütte (2300 m) a cestou potkávám manžele, kterým je 78 let. Tomu říkám povzbuzení do života, když ještě v téměř osmdesáti letech je možné běhat po horách.
Výhledy druhého dne se zbytky opevnění z první
světové války
Chata Obstansersee-Hütte (2300 m) leží u krásného jezera, nad námi obrovská stěna (s ferratou a myslím, že tam bylo i nějaké lezení). Dokonce dostávám pokojíček, kde zůstávám sama na noc, což je v horách luxus. Večeře, pivo, sprcha. Mapa opět není dostupná. Platí se jak za sprchu, tak za dobití mobilu, připadně za připojení k wifi. Všude kolem se pasou krávy a my jíme čerstvé máslo, sýry a mléko. Jako před 100 lety.
Třetí nocleh s jezerem, nad jezerem je vpravo nejvyšší vrchol celého
přechodu
Ranní výstup na Pfannspitze
Ráno po snídani vyrážím s důchodcem Helmutem na Pfannspitze (2678 m), což je nejvyšší vrchol trasy. Tady ovšem sedí mlha, která by se dala krájet. Dnešní etapa je po velmi ostrém a exponovaném hřebínku. Jsem ve svém živlu a výskám. Počasí se občas lepší, jsou výhledy. Pivo dávám na chatě Filmoor (2350 m) a pak už jen velmi pohodové klesání úbočím do sedla a dále ze sedla do chaty Porzehütte (1942 m). Sem vede nějaká cesta a je tu docela rušno. Přibylo jednodenních turistů. Dostávám postýlku ve 12ti lůžkovém pokoji – ještě, že mám v batůžku špunty do uší.
Exponovaný hřeben během třetího dne přechodu
Program je stejný jako předchozí den – večeře, pivo, sprcha, deníček, jóga a modlitba na závěr dne – za všechny padlé v těchto horách při nesmyslném válčení. Vůbec si neumím představit pohyb vojska v těchto rozeklaných skalách.
Z Porzehütte vyrážím první
Po snídani vyrážím jako první před sedmou. Užívám si ticho a svítání. V sedle někdo stanuje. Je nádherný den a Dolomity jsou zality růžovým světlem. Neskutečné. Dnešní etapa je nejtěžší, více než osmihodinová a opravdu už se to táhne. Cestou mě chytla bouřka, naštěstí krátká, a po ní se ukázala neskutečná duha jako na dlani. Většinu dne jdu sama. Je to sranda, je nás tu cca 15 lidí, v různých skupinkách, v průběhu dne se různě míjíme, potkáváme a opouštíme. Večer nás ale vždy spojí chata a pivo. A společné zážitky.
Třetí den přechodu
Dvouhodinový traverz k chatě Hochweißsteinhaus (1868 m) není vůbec zadarmo a všichni už toho máme dost. Po příchodu na chatu se počasí kazí a začíná slejvák. Člověk je rád, že sedí v teple a u jídla. Dávám se více do řeči se 4 mladými Němci, které zajímá naše země, Rychlebské stezky a odsun Němců po válce. Musím ještě zamakat na svojí angličtině, některé věci vysvětlit, bylo pro mě komplikované.
Parádní stezka i výhledy během čtvrtého dne přechodu
Vyhlídky na Mt. Peralba s rodinnou historií
Ráno po snídani tak nějak společně startujeme do sedla. A tady už je vidět i Mt. Peralba, u které bojoval i pradědeček mého muže. Okolí Mt. Peralby jsme před šesti lety navštívili, a slezli jsme všechny feraty v okolí. Cítím se skoro jako doma.
Dokonalá příroda s minimem lidí – čtvrtý den přechodu
Na italské straně je spousta opuštěných salaší, všude mrtvo. Pomalu stoupáme do sedla a v tom se přižene ukrutná bouře. Začne liják a prší ze všech stran. Padají kroupy, hory jsou ve vteřině pokryté sněhem. Cestičky se změnily na potoky. Bohužel se do toho přidává i bouřka. Práská to všude kolem nás. Mladí Němci na mně čekají a ptají se, zda jsem ok. Bojím se jak ďas. Modlím se. Hodně. Ze sedla už nepokračuji do další chaty Wolayerseehütte (1960 m) – dvě hodiny stoupání přímo do bouřky nedám. Zahajuji sestup do údolí, ještě volám na Helmuta, ať na mně nečekají, a ať mě večer nehledají.
V sedle Luggauer Sattel (2404 m) během čtvrtého dne
pochodování
Sestup je ukrutně dlouhý a bouře stále nepřestává. Riskuju samotná sestup, než vystup ve skupince. Z Nostry se mi podaří na 4 stopy dostat zpět k autu. Původní plán jsem byla nucena o den zkrátit, ale i tak jsem si to užila naplno.
Pátý den na přechodu Karnských Alp
Shrnutí přechodu Karnských Alp
Bylo to 5 dnů na horách, necelých 80 km, 4600 výškových metrů. Chodilo nás cca 15, v protisměru jsem potkala 4 lidi za celou dobu. Nádherný hřeben, travnatý i skalnatý, exponovaný. Občas ferrata, která se vždy dá obejít – tedy varianta i pro nevybavené. Žádní lidé a lanovky, přitom zázemí chat nechybí. Cesta míru za padlé hrdiny obou armád. Užila jsem si to naplno.
Parkování u nádraží v Silliach bez poplatku a problému. Denně jsem utratila cca 60 EUR za chatu, jídlo, pivo a sprchu. Vyplatí se Alpineverain – na všech chatách sleva. Nemusíte mít strach vyrazit sami, mile mě překvapila naše skupina, kde jsme se o sebe tak nějak starali a měli povědomí o zbývajících lidech na trati. Mapa se nedala koupit na žádné z chat.
Trasa pak pokračuje ještě dalších 6 dní na východ, stále po hranici Rakouska a Itálie. Mění se prý na travnaté kopce a posléze na ni navazují Karavanky. Tedy vandr jak dlouhý chcete.
