Poslední srpnový den roku 2019 jsem odjel s CK Alpina do chorvatské vesnice Krasno Polje (790 m) na začátek čtyřdenní přechodu pohoří Velebit kopírující pobřeží Jaderského moře. Předpověď počasí nevypadala dobře, ale nakonec bylo počasí dokonalé. Prošli jsme se po Premužičové staze a následně si prošli i nějaká skalní města a Malou Paklenici.

Chata Zavižan a hra mraků nad Velebitem

K tomuto výletu píše na svém webu CK Alpina – Velebit a Paklenica motivačně toto:
„Hradba pobřežního pohoří Velebit, které možná znáte z pohledu ze silniční magistrály, ukrývá zářivě bílé skály bizarních skalních měst, horské louky, propasti na krasových planinách, hluboké vápencové soutěsky a překrásné vyhlídky na modré vody Jadranu, v nichž se samozřejmě také vykoupeme. NP Severní Velebit – právě zde se nachází to nejzajímavější z celého pohoří. V délce asi 50 km se táhne Premužičova stezka, jež je místy doslova vylámaná ve skále. Je to království skal, které v takové koncentraci budeme jinde hledat marně.“

Klasický výhled na Jadran nedaleko chaty Zavižan

Realita tomu plně odpovídá, akorát je potřeba se napřed dostat na hřeben. Brzo ráno vystupujeme z busu ve vesnici Krasno Polje (790 m), odkud se po úvodní asfaltové rozcvičce noříme do velebitského lesa. Záhy lesem rychle nabíráme nadmořskou výšku, přičemž ve vyšších polohách můžeme obdivovat odolnost místních dřevin. Ty mají spodní části kmenů pokroucené vlivem tlaku sněhu v zimním a jarním období stejně jako v Norsku. Ve výšce přibližně 1500 metrů se dostáváme částečně nad hranici lesa a jsou vidět už první skály.

Mraky hrající si nad severní Velebitem

Loukami docházíme k rozcestníku, kde byl dřív kostel či kaple Cirkev sveto Ante. Do dnešních dnů se dochovala pouze část kamenných základů. Okolí je dokonale poseto výtrusy hospodářských zvířat, takže není úplně ideální k odpočinku.

Místňák pohybující se ve skalním terénu mimo jakékoliv značení

Co si myslí o přechodu Velebitu jedna z účastnic Petra H.?
„Čím mě překvapil Velebit? Nádherně zelenou barvou…zelenou barvu mladých borovic, které se tu a tam v nižších polohách objeví, a svěží zelenou barvou bukové lesa, kterým, když procházíte, tak si připadáte jako v Jeseníkách. Samozřejmě pohoří je většinou skalnaté a horské louky jsou porostlé ostrou trávou, na některých místech s miliony otravných much. Vydrápat se na každý vrchol vyžaduje většinou notnou dávku obratnosti a odhození hůlek, ale výhledy na moře stojí za trochu námahy. Chaty jsou od sebe vzdáleny celkem daleko a nenabízejí žádný skvělý servis, o to víc si člověk vychutná zaslouženého lahváče, a poté šťastně ulehne na poválu v pokoji pro 14.“

Skalní terén na začátku Velebitu

Závěr na chatu Zavižan a vyhlídkový okruh po okolních kopcích

Pokračujeme přes Buljevac už částečně krasovou krajinou, abychom zase zapadli do lesa a došli jím až k silnici vedoucí k chatě Zavižan. Po asi tři sta metrech silnici opouštíme a docházíme k chatě. Místo seznamovacího večírku si uděláme seznamovací „poledníček“ s parádním výhledem na Velebit i daleko v hloubi lesknoucí se hladinu Jaderského moře.

Je libo duhu s modrou oblohou? Na Velebitu není problém

Po seznámení a občerstvení jsme vyrazili na okružní procházku přes Velkou kosu, Balinovač a Veliki Zavižan zpět na chatu. Dehydrataci jsme zabránili předzásobením se dostatečným množstvím crneho vina. Většina účastníků rozbila „základní tábor“ na vrcholu Velká kosa, kde se kromě opalování důkladně poprala i s doneseným vínem. Po návratu na chatu jsme pokračovali v seznamování až do pozdních nočních hodin.

Záznam slunečního svitu pomoci Campbell-Stokes koule u chaty Zavižan

Premužičovou stazou od Zavižanu na jih

Chorvatského lesníka, botanika a velkého propagátora turistiky Ante Premužiče není potřeba blíže představovat, neboť se nesmazatelně zapsal do rozvoje turistiky v Chorvatsku. Mimo mnoha dalších oblastí se velmi angažoval v pohoří Velebit, kde díky jeho úsilí vznikla v letech 1930–1933 turistická trasa Premužičova staza od Zavižanu až za Baške Oštarije v délce přes padesát kilometrů.

Za krásného počasí procházíme skalními městy, lesy a přes vyhlídky po Premužičově stazi k chatě Alan. Po uhašení žízně na chatě jsme se ještě vydali v sandálech na nedaleký vyhlídkový vrchol Buljma (1451 m) nabízející parádní výhledy na moře a například ostrov Rab.

Na Premužičově stazi

Od chaty Alan k Ravnimu Dabaru

V noci trochu popršelo a pršelo i ráno. Předpovědní servery se nicméně shodovaly na tom, že během dopoledne přestane pršet. Proto jsme ráno chvíli počkali a na nejdelší přechodový den vyráželi bez deště. Sice nepršelo, ale minimálně v dopoledních hodinách pekelně foukal vítr. A to tak, že při troše neopatrnosti mlátil vítr s chodci o zem. Z tohoto pohledu byl nejzábavnější úsek přechodu z jedné strany hřebene na druhý, kde foukalo přes 100 km/h. Hřebenová procházka po Velebitu byla parádní a po třiceti kilometrech jsme došli k poslední chatě před ukončením přechodu. Večírek proběhl k plné spokojenosti všech zúčastněných.

Stejně jako předchozí den, i na kilometrově nejdelší úsek se čtyřčlenná úderka obávala dehydratace, a proto si na Zavižanu každý z nich přibalil do batohu několik lahváčů.

Jedním ze snadno dostupných vrcholů z Premužičovy stazi je i Gromovača (1676 m)

Několik kuků na závěr přechodu Velebitu

Výhodou oblasti Dabarski kukovi je, že si návštěvník může libovolně vybrat počet různých skalnatých vrcholů, které navštíví. My jsme si cvičně dali čtyři z nich, a to včetně Vranji kuk (1331 m) a Žuti kuk (1180 m).

Sestup ze snadno dostupného vrcholu Gromovača

Za Vinetouem a do Paklenice

V rámci odpočinkového dne odjela polovina účastníků na lodně koupací a degustační výlet na Kornati. S ostatními jsme zajeli do oblasti kaňou řeky Zrmanja, který se stal světoznámým díky svému využití ve filmech na základě knih Karla Maye. Bohužel se nám na nejlepších místech nepodařilo sestoupit až k vodní hladině, když spodní úsek je tvořený nepříjemnou sutí, což není na sandály vhodný podklad.

Lokální pivo Velebitsko nás doprovázelo po celý přechod

Po odpočinkovém dnu jsme si šli projít kaňon Malá Paklenica s přechodem na Aniča kuk (711 m) a sestupem do Velké Paklenice. Teprve až ve Velké Paklenici jsme začali potkávat nějaké lidi.

Výhled na Jadran z vrcholu Buljma (1451 m)

Závěr nad Starim gradem

Přímo kousek od Jadranu jsou dva vyhlídkové vrcholy nad Starim gradem. Na obou z nich je chorvatská vlajka, přičemž na Malim Vitrenik (411 m) je opravdu velká, zatímco na Velikim Vitreniku (433 m) je vlajka pouze malá. V obou případech se jedná o krásné kombinované výstupy. Po sestupu do civilizace zbývalo se nacpat zmrzlinou, vykoupat se a navečer se přecpat rybou. Po doplnění tekutin jsme se usadili v busu k cestě do České republiky…

Vranac nezklame, každý se s ním cítí v pohodě, ať je u Zavižanu nebo kdekoliv dále po hřebenu Velebitu

Když ránon prší a k tomu pořádně fouká – přijdou vhod i teplejší vrstvy a návleky přes trekovky Prabos, batoh Ferrino Dry Hike 48 nepotřebuje pláštěnku, ten je sám o sobě nepromokavý

Portrétní fotografování na vrcholu Vranji kuk

Z norské zimy a deště přejela do teplého Chorvatska na další zájezd CK Alpina":https://www.alpina.cz/ Jitka R.:
„Premužičeva staza je upravená dobře schůdná stezka, v začátku budící až dojem cesty pro vozíčkáře a rodiny s malými dětmi, směrem na jih přibývá členitějších úseků a člověk si může putování po ní okořenit fakultativními vrcholy, které se nezřídka vyznačují některými vzdušnějšími úseky. Osobně se mi nejvíce líbilo skalní město Dabarski Kukovi, kde některé vrcholy bylo možné dobýt pouze ležmo.
Přesun do Stari Gradu znamenal kromě dalších krásných míst (Paklenica Malá Velká, Zrmanje) i oteplení, tílko, kraťasy a plavky jsem nevezla zbytečně. Parta přechodářů výborná, s vtipným a uvolněným jádrem tvořeným Opavsko-krnovskou sekci, dokázali jsme si poradit i s nuceným přechodem na tekutou stravu na chatách. Závěrečná autobusová premedikace spřažená s jógou pod vedením Lenky byla pěknou tečkou za celým výletem.“

Na vrcholu Mali Vitrenik nad Starim Gradem

autor: Jan Pala - palič