V druhé polovině dubna 2019 se vydáváme s předpovědí krásného počasí na skialpovu výpravu do tyrolského Wipptalu, údolí, které se rozkládá od Innsbrucku směrem na italské Brennero. Konečně sjíždíme z dálnice na Brenner směr Steinach am Brenner a dál na Schmirn a postupně se před námi otevírají výhledy na majestátní hory kolem.
Kam že to jdeme? Cože, až tam, jo?
Cesta z Prahy do Wipptalu zabrala cca 6–7 hodin, prvotní obavy z nedostatku sněhu se naštěstí ukážou neoprávněné. Ubytováváme se na konci údolí ve vesničce Toldern v nadmořské výšce cca 1500 metrů, sněhová linie tak leží jen cca 5 minut chůze od vesničky. Kolem je jen pár vesnických stavení, několik zvířat a boží klid. V penzionu se o nás starají jako o vlastní, máme navíc to štěstí, že je mimo hlavní sezónu, a k tomu pracovní týden, takže máme celý penzion a prakticky celé údolí sami pro sebe.
Krok za krokem vstříc Hohe Warte
Od obsluhy se dozvídáme, že Wipptal je mezi místními populární a o víkendu je na místních vrcholcích větší „provoz“. Turistů tu ale zdaleka tolik není, většina z nich se kumuluje na nedalekém ledovci Stubai nebo Hintertux. I pro mě je to první návštěva Wipptalu, přesto, že většinu okolí dobře znám. Bez auta je totiž lehce hůř dostupný, dají se ale využít pravidelné vlaky z Innsbrucku na Brenner s přestupem na autobus ve Steinachu. Cesta zabere cca 50 minut.
Tak už tam budém?
Den první, Hohe Warte (2687 m)
První den je v plánu „aklimatizační výstup“. Volba nakonec padne na Hohe Warte, cca 5 km 3,5 – 4 hodiny výstup, 1000 metrů převýšení. Na rozdíl od většiny účastníků nenazývám výšlap odpočinkovou pohodičkou, spíš je to pro mě srovnatelné se sobotními delšími výšlapy, kterými většinu zimy doplňuji obvyklý běžecký trénink.
Strážce místních hor, Sfinga Wipptalka
Podmínky se zdají dobré, víkend před naším příjezdem byla výrazně chladnější teplota a nasněžila nová vrstva sněhu. V pondělí je dole v údolí příjemných 18°, takže stoupáme v jarním outfitu, povětšinou jen v triku. Na cestě potkáváme všeho všudy asi dalších 5 lidí, vesměs místňáci, žádný velký nával jako třeba u sousedů v Tatrách se naštěstí skutečně nekoná.
Po cestě na Hohe Warte
Stoupáme nejprve mírným údolím po širší cestě a následně vyjdeme do hezkého lesíka a prošlapáváme si prudším stoupáním vlastní stopu až do sedla pod vrchol. Poslední úsek jdeme z druhé strany prudké stěny, ještě několik minut pokračujeme na lyžích, které následně sundáváme a šplháme v hlubším, tajícím sněhu směr vrchol. Nakonec cca 100 výškových metrů před vrcholem průvodce zavelí k ústupu kvůli příliš nestabilnímu podkladu a my to otáčíme.
Odhazujeme lyže a škrábeme se na Hohe Warte
Zbytek skupinky ještě stihne provést menší lavinový test a se zájmem pozoruje, jak moc velká koule sněhu se nabalí a kam až dojede. Přesto, že jen kousek od nás byla ten stejný den menší lavina, náš test nakonec lavinu nespustil. Opatrně sjíždíme zpátky do sedla, dáme rychlou svačinku a natěšeně se chystáme na sjezd. Moje obavy začátečníka z těžkého a mokrého sněhu se nevyplní, a nakonec si užíváme vrstvičku skvělého prašanu a parádní sjezd s ideálními podmínkami a svobodně si vybíráme vlastní trasu neprobrázděným sněhem.
Výhledy na dominantní vrchol údolí, Olperer
Den druhý, Kleiner Kaserer (3093 m)
Původní plán výstupu na Olperer (3476 m), nejvyšší horu Tuxerských Alp jsme nakonec nuceni změnit. I kdybychom začali brzy ráno, v současných podmínkách bychom se na vrchol nedostali dostatečně brzo a následně bychom se opět potýkali s příliš vysokými teplotami a nestabilním sněhem. Sedmihodinový výšlap se tak bohužel přesouvá na jindy, až budou lepší podmínky. Na dominantní vrchol celého údolí máme i tak alespoň po celou dobu výšlapu výhled a s všudypřítomným klidem a liduprázdnem se zdá až neuvěřitelné, že hned za horizontem je vyhlášené a populární lyžařské středisko Hinterthux.
Svačinka a pak už hurá dolů
Někteří volí výstup na Olperer formou vyvezení se lanovkou až k úpatí hory právě ze strany Hinterthuxu a následný výšlap už čítá jen posledních cca 250 výškových metrů. To ale kategoricky odmítáme a radši na Olperer dojdeme jindy, poctivě, ať už v zimě nebo v létě. Zvídavě se vyptávám našeho průvodce, který zároveň spravuje jednu z chatek pod Olpererem, a dozvídám se, že v letních měsících je možné jít i dvoudenní výšlap na vrchol, přes ledovec nebo kolem, s noclehem v Olpererhütte nebo právě v jeho Gaererhütte.
Sjezd s výhledem na Olperer
V plánu je nakonec místo toho Kleiner Kaserer, o něco nižší vrchol nalevo od Olpereru a „místní klasika“, jak nám sděluje náš UIAGM průvodce. Výstup je cca 7–8 km dlouhý a s cca 1500 metry převýšení trvá kolem 4,5 hodin. Začátek výstupu je stejný jako na Hohe Warte, následně ale pokračujeme rovně nejprve po mírném sklonu a následně prudší stěnou až na konec údolí k úpatí Olpereru. Sníh trochu podkluzuje, takže kdo může, nasazuje „haršajzny“. S novými lyžemi DOWN se nahoru jde jedna báseň, oproti mému standardnímu vybavení mám pocit, že skoro běžím.
Prašan je při sjezdu jedna báseň
Po cca 6,5 km a 3,5 hodinách se mi přes prvotní pohodový pocit při výšlapu dělá náhle špatně. Ozývá se vyčerpání a nedávné vleklé zdravotní potíže. Neochotně tak zahlásím zbytku skupiny, že si poslední část výšlapu bohužel budu muset nechat ujít a počkám cca 400 výškových metrů pod vrcholem. Technicky nejnáročnější a nejzajímavější část mi tak bohužel uniká, ale nedá se nic dělat. Zdraví je přednější. Zakempuju na menším hřebínku, kde se kochám výhledem. Nebýt toho, že je mi trochu zima, tak si nemám na co stěžovat. Chvílemi se toulám ve vlastních myšlenkách, chvílemi jen naplno vnímám majestátné hory a chvílemi pozoruju všechny vrcholky na obzoru a v hlavě si střádám plány kdy a jak bych na který mohla vyšlápnout. Neuvěřitelné množství možností všude kolem mě nikdy nenechá chladnou.
Některým jdou ty sjezdy lépe než jiným
Po téměř dvou hodinkách slunění se v bílé, třpytivé džungli na obzoru opět vykoukne zbytek naší skupinky. Pozoruju je na první části sjezdu, kde je sníh relativně natátý a nestabilní a sbírám se k odchodu, tedy vlastně sjezdu. Opět máme štěstí a většinu sjezdu svištíme po vrstvě parádního jarního prašánku a užíváme si, že máme celý kopec pro sebe a nemusíme se vmačkávat mezi staré stopy. Dokonalá svoboda při sjezdu nikdy nezklame a spolehlivě mi nahrazuje svobodný pocit poběhávání si po hřebínkách Alp. Moje obavy, jak si se svými zkušenostmi poradím na sjezdu s velmi lehkým setem byly naštěstí neoprávněné a dolů to jede i v jarním sněhu úplně samo.
První část stoupání je shodná s cestou na Olperer
Jakožto nedávno přeučené skyrunnerce a nejméně zkušené člence výpravy se mi také dostává ochotné asistence všech mých společníků, kteří povětšinou pracují jako průvodci nebo lyžařští instruktoři. Lačně hltám všechny tipy a názorné ukázky, co všechno bych ještě měla poupravit, abych se zbavila svého neelegantního stylu a posunula se zas o kus dál v technice. Hlavu mám už jako balón, ale snažím se i tak skloubit soustředěnost na techniku s vnímáním překrásných hor kolem a užívání si skvělých podmínek.
Vzhůru na Kleiner Kaserer
Po výšlapech je o nás postaráno v místních restauracích, kde si užíváme zaslouženého doplnění kalorii v podobě tučné, ale chutné tyrolské kuchyně. Od čeho by nakonec člověk jinak spaloval všechny ty kalorie při pachtění se nahoru, no ne? U obsluhy je znát, že oblast je populární spíš mezi místními a projevuje se otevřená, přátelská až téměř upovídaná povaha místních. Zvlášť když dojde na přetřes jejich oblíbených témat – který z místních vrcholků je ten nejlepší, jaké jsou sněhové podmínky, který průvodce s námi šel, a jaký byl sjezd, všichni se nadšeně zakecají a my se s naší lámanou němčinou snažíme držet krok a hladově kombinujeme „small talk“ (v němčině tzv. Klatsch) s intenzivním přežvykováním.
Svačící pauza
Poslední večer si užívám odpočinku při výhledu na západ slunce a narůžovělý Olperer s knížkou (jak jinak než o horách) v ruce a nohama nahoře na balkoně našeho penzionu Olpererblick. Dokonalá pohoda…co víc by si člověk přál? Není divu, že odjezd následující ráno je víc než neochotný. Z Wipttalu jsem nadchnutá. Po celém údolí se nabízí spoustu skvělých výšlapů – krátké, dlouhé, lehké, těžké, technické, na rakouské straně, na italské straně…no, však to znáte. Menší počet lidí je rozhodně plus, v Rakousku plném obřích lyžařských středisek je spíš raritou. Se svojí chronicky nevyléčitelnou a neutuchající potřebou všude být a všude to prozkoumat mě množství neprobádaných možností rozhodně nenechává v klidu. Ještě jsme ani neopustili brennerské údolí a já už soustředěně listuju knížkou Skitouren in Wipptal a střádám plány na další výstupy, které na mě počkají do příští sezóny…nebo možná jen do léta. Nakonec přeci jen jsem původem převychovaná skyrunnerka…
Zasněžené království pod Kleiner Kasererem
Někdo mu tu pravidelnost přeměřte
Závěrečná část výstupu na Kleiner Kaserer
S lyžemi Down to dolů zvládnou i převychovaní běžci
Nohy k sobě, hůlky zkrátit, kotníky pokrčit…aneb (p)oprava běžcova
lyžařského stylu
A jedém! Sjezd s výhledem na včerejší Hohe Warte
Zbytek výpravy má rozhodně víc Instagram-friendly styl
Ve Wipptalu s lyžemi DOWN
