Na prodloužený předposlední březnový víkend jsme vyrazili za skialpem do oblasti Wildalpen, která je známá hlavně vodákům. V zimě je oblíbený nejvyšší vrchol Hochschwab, zatímco okolní nižší kopce zejí doslova a do písmene prázdnotou. Toho jsme hodlali plně využít.
Kus stoupání z údolí potoka Bärenbach je po cestě
Naše cesta začala v pražské půjčovně Boatpark (někteří v Namche), kde jsme si vyzkoušeli boty, poprosili o nějaké hezké lyže, hůlky a lavinový set. Po hodinovém čekání na skialpového mistra, který si dorazil s novými lyžemi DOWN Lowdown 102 jsme naplnili auto k prasknutí a vyrazili na cestu do rakouské vesničky Wildalpen. Cesta nebyla nejdelší a díky konverzacím o všem možném jsme se v autě poměrně zabavili.
Cesta nabízí příjemné stoupání a krásné výhledy
Večerní příjezd do Wildalpen
Po čtyřech až pěti hodinách cesty jsme se konečně přiblížili k cíli. Cestou údolím zahaleným tmou doplňovanou měsícem v úplňku jsme hledali bílé fleky, které by aspoň trochu naznačovaly, jestli měla naše cesta smysl. Řidič byl naštěstí pozorný a pár jich spatřil. Bylo jasné, že jsme se v autě zbytečně nemačkali jako sardinky v rybářské síti. Po příjezdu k ubytování Black Sheeps Adventures s pár fleky zbytkového sněhu, jsme si všichni protáhli a šli se seznámit s ostatními účastníky. Po pár vyčerpávajících přednáškách a motivačních videích jsme se už nemohli dočkat, až zalehneme do postele, vyspíme se a vyrazíme na první „pohodový“ výlet.
Pavlína s Klárou prošlapávají stopu jarním sněhem
Hlavně se pořádně namazat krémem proti slunci
Probudili jsme se do slunečného rána. Po snídani a zabalení všech potřebných věcí jsme zase sedli do auta a vyrazili na první skialp ve Wildalpen. Původním plánem byl lehký výšlap na vrchol Hochtürnach (1770 m). Po pár stech metrech chůze s lyžemi na batohu jsme konečně dorazili na konec prohrnuté cesty a mohli se obout do lyží. Na třetí pokus se mi konečně podařilo nasadit pásy, takže jsem zapnul pípák a mohlo se vyrazit.
S Klárou docházím na vyhlídku
Cestou nahoru po zasněžené lesní cestě jsem se trošku obával, že sněhu moc nebude a budeme celý den seškrabávat jenom jeden pruh sněhu. Obav jsem však byl zbaven po vystoupání do 1300 metrů, kdy jsem spatřil malou dřevěnou chatku zasypanou až po střechu. Teď však končila rozcvička v podobě lesní cesty a začal se rýsovat volnější terén. S koncem cesty se však zvýšil i sklon a po chvíli se přešlo na otočky.
Výška as 1350 metrů ve Wildalpen – sněhu kupy
Na Hochtürnachu došla voda
Otočky v namrzlém svahu mi nepřišly zrovna nejjednodušší, ale nakonec jsem se smířil s tím, že to bez nich nepůjde. Po krátkém sjezdu na pásech následoval ještě delší kopec. Těsně pod hlavním cílem – Hochtürnachem (1770 m) mi došla voda, takže jsem přešel na chutný alpský sníh. Na vrcholu jsme pak konečně doplnili energii tyčinkou, vysušili a sundali pásy a následoval první sjezd. Při sjezdu jsme se měli předvést na video a hned po pár metrech jsme zastavili a začaly technické poznámky.
Jsem vysmátý a připálený
Po krátkém rozboru jsme pokračovali v cestě dolů s vlnami prašanu pod lyžemi. V nejprudší části jsme pak měli jet každý svou stopu. Po příjezdu na vysluněnou pláň přišel návrh, že bychom mohli jet zpět trošku jinudy. Návrh byl vyslyšen a schválen, a vyrazili jsme do potočního koryta. Cestou jsme potkali starší laviniště, které si někteří zkusili i přejet.
Na tři dny ve Wildalpen jsme měli na vyzkoušení nový lavinový batoh
Pieps JetForce II
Po dojezdu na cestu nám bylo zdůrazněno, že po cestě je to nuda a že si projedeme na první pohled perfektní zkratku, díky které se nafotilo pár hezkých fotek pod skalní stěnou. Lyže mi sice díky kamenům trošku brečely pod nohama, ale rozhodně lepší, než jet po nudné cestě. Po dalších desítkách oblouků přišel pokyn, že dál už to na lyžích nepůjde.
Renata s Michalem a Markétou kousek pod vrcholem Hochtürnach
(1770 m)
Všichni jsme tedy nespokojeně připevnili lyže na batoh a vydali se na procházku 140 výškových metrů do prudšího kopce. Tím se z pohodového výletu stal dvacetikilometrový výlet s procházkou lesem. Po procházce lesem už stačilo jen po kamenech přeskákat potok a cesta byla zase v dohledu. Pak už jsme jen po cestě sjeli zpět na místo, kde jsme začali, sundali lyže, došli k autu a dojeli se setměním k ubytování.
Byl to krásný úvod o délce 20 km a s převýšením 1400 metrů.
Vrcholovka na Hochtürnachu (1770 m)
Nejstrmější stoupání pod Grasberg
Díky „pohodovému“ prvním dnu se pár účastníků rozhodlo, že si potřebují odpočinout a zvolí individuální kratší program s podvečerním saunováním. Zbytek skupiny se však nenechal prvním dnem zničit, a tak jsme se vydali na další vrchol v okolí. Po přejezdu autem do jiného údolí jsme zase zopakovali nasazování pásů a vyrazili zasněženým potočním korytem směrem k cíli Grasberg (1673 m).
Vyhlížíme další úsek sjezdu
Pod nejprudším kopcem se však stalo potoční koryto méně prostupným s tím, že se půjdeme napojit do lesa na turistickou značku. V lese nás však čekalo překvapení v podobě tvrdého, zmrzlého sněhu a prudkého svahu. Pro některé vražedná kombinace. Při soustředění na otočky a výstup lesem, abychom nesjeli zpět dolů a nezačínali znovu akorát s odřeninami, jsme potkali další laviniště.
David dojíždí jarním sněhem
Turistickou značku jsme nakonec našli až v horní části lesa, kdy už nám bylo jedno, jestli jsme šli či nešli po cestě. Po prudkém kopci následovala pauza na občerstvení, kde jsem doplnil potřebný cukr a doufal, že to bylo nejprudší stoupání pro dnešní den. Po doplnění energie jsme vyšli ještě pár výškových metrů, kde jsme si udělali delší pauzu na pláních s překrásným výhledem na okolní vrcholky. Slunce si ani dnes nedalo pokoj. Naštěstí jsem se však poučil a vzal s sebou více vody.
Vojta s Pavlínou po opuštění strmého lesa cestou na Grasberg
Po delší přestávce jsme už byli sluncem zcela přepálení a
pokračovali jsme k cíli Stoupání už naštěstí moc nebylo, ale přechod
přes vysluněné pláně byl vyčerpávající. Po přechodu z plání do
posledního stoupání jsem dostal chuť na pizzu:
„Teď bych si ze všeho nejraději dal pizzu,“
na což se jen ozvalo:
„Zkus se zeptat kuchařek, ale moc nadějí si nedělej“.
Bylo mi také jasné, že po dosažení vrcholu a zkonzumování tyčinky už
chuť na pizzu nebude. Smířil jsem se s tím, že si na pizzu budu muset
počkat domů. Dosažením vrcholu se nám otevřel výhled na celé údolí,
takže jsme udělali pár fotek, dali si vrcholovou tyčinku a sundali pásy.
Nebylo však ještě zcela vyhráno.
G3 gang během odpočinku při cestě na Grasberg
Strmý zmrzlý sjezd z Grasbergu
Cesta dolů vedla poměrně prudkým svahem s ledovatou krustou. Nějak jsme tedy nejprudší část sjeli a po chvíli jsme zase sundávali lyže a mířili pěšky do lesa. Naštěstí jsme však už nemuseli do kopce, takže jsme si v lese jen našli pruh sněhu, znovu nasadili lyže a sjeli zpět do potočního koryta. V potočním korytě už jsem si pak jen skočil na pár nerovnostech a najednou jsme byli u auta. Znovu jsme sundali lyže, vše naložili a vydali se zpět.
Docházím k jedné z mnoha salaší
Třetí den byla cílem opalovací pláň pod skalní stěnou
V neděli ráno jsme posnídali, zabalili věci a vydali se na poslední výlet. Tento výlet už neměl za cíl žádný vrchol, ale jen pláň pod skalní stěnou. Začali jsme stoupat přiměřeným sklonem, který se pak zvedlo do podobně prudkého stoupání, jako druhý den. Naštěstí však podklad nebyl tak zmrzlý, takže se stoupalo dobře.
Liduprázdná oblast Wildalpen, během tří dnů jsme
nepotkali nikoho
Při výstupu se ukázalo, že někteří ještě neumí všechny druhy otoček, a proto jsme byli nuceni zkoušet několik variant na otáčení se v kopci. Mezitím, co jsme procvičovali, byl zbytek zaúkolován zakopat dva lavinové vyhledávače a připravit sloupcový test. Po dokroucení nohou při otáčení ve svahu jsme měli za úkol vyhledat dva zasypané. To nám šlo rychle. Následně jsme se přesunuli na začátek strmějšího svahu pro ukázku kompresního (CT) testu a zakopání Renaty. Vyzkoušeli jsme na ní jak klasické lavinové sondy, tak i eletronické Pieps iProbe II.
G3 vrcholovka na Grasbergu (1673 m)
Poslední sjezd ve Wildalpen
Po těchto aktivitách už jen následoval poslední sjezd. Vše jsme sbalili, nasadili lyže a vyrazili dolů z kopce. Nebyl by to však pořádný výlet, kdyby někdo neudělal nějaký průšvih. Ten někdo jsem byl bohužel zrovna já. Pod nejprudší částí sjezdu, kde jsme měli čekat, jsem trošku znejistil ostatní tím, že jsem se zeptal, jestli máme čekat zde nebo až dole. Povedlo se mi je znejistit tak, že jsme se nakonec po chvíli rozjeli.
Dolní část prvního sjezdu z Grasbergu
To však ale nebyla jediná hloupost, co jsem udělal. Cestou dolů jsem jel trošku více vlevo a sjel tak asi o 200 metrů dále od aut. Shodou okolností se mnou jel ještě Vojta, na kterého jsem pak zavolal, aby se držel více vpravo. Toto zavolání však slyšel i zbytek, bohužel nesrozumitelné, takže jen křik v lese. Po 200 metrech chůze s lyžemi na zádech jsem tedy u aut dostal kázání. Naštěstí se však nikomu nic nestalo.
Pieps gang při zakopávání Renči a sondování s Pieps
iProbe II
Výlet se tedy až na pár nepříjemných situací perfektně vydařil. Doufám tedy, že to nebyl letos můj poslední skialpový výlet. Už nemůžu dočkat.
