Kdo chtěl vidět mlhu, která by se dala krájet, měl se s námi vydat do Nízkých Tater o víkendu 6. –7. února 2009. Já, Vaněc, Libor, Honza a Jana jsme v pátek v brzkých ranních hodinách vyrazili směr Jasná, abychom strávili dva dny v okolí Chopoku s noclehem na Kamenné chatě (2000 m).

Chuckie a Všeťa běží do kopce

Všichni skromně vybavení, kdy pouze Janča táhla 60 litrovou krosnu (nezapomněla si ani plavky). Na Zahrádkách jsme se postarali o parádní rozruch, jelikož někde za Liptovským Mikulášem jsme na nějakém hrbu urazili výfuk, takže na parkoviště dojíždíme s ohromným řevem. Lidi se hned otáčejí co za šílenou káru to asi přijelo. Jaké zklamání pro všechny nastalo, když se ze zatáčky vypotácel přetížený ford se zvukem Octávie WRC. Jeden z (po ránu až hodně veselých) členů obsluhy parkoviště nám ukazuje kam se máme postavit, jiný nás posílá jinam a parkujeme až dle pokynu třetího „nejveselejšího“ slovenského strýca.

Všeťa stoupá s Tatrami v pozadí

Vystupujeme z auta a pěkně to všude smrdí benzínem. U kasy kupujeme jednu jízdu nahoru, Janča dvoudenní permici. Lanovkou vyjíždíme na Rovnou Holu a dvousedačkou pak na Konský Grúň, zbytek Chopoku lezeme na pásech. Počasí je zatím dobré vidíme Roháče, Vysoké Tatry, Malou Fatru, z jihu ovšem přichází mračna, a tak si užíváme ten víkend poslední rozhledy.

Děreše

Plán je takový, že hodíme bágly na chatu a někam vyrazíme. Jana šla jezdit na sjezdovky, my se vydali po zimní značce směr Demänovské sedlo a dále se uvidí. Sněhu je opravdu už dost, ale za to malá viditelnost a značný vítr. Po cestě potkáváme snad 20 členů HZS. S poslední dvojící se bavíme o stavu sněhu a plánu naší cesty. V sedle opatrně nakukuji směrem na severní stranu na obrovské (2 – 5m) převěje.

Sjezdovky na Chopku

Domluvili jsme se na sjezdu dolů žlabem k Trangošce a pak zpět jednou ze sjezdovek kde zkusíme domluvit vlek nahoru. Horní pasáž sjezdu jedeme po parádním zmrzlém prašanu, kvůli hodně malé viditelnosti max. 10m vždy první z nás háže krásné držky, všichni ostatní pak jedeme v pohodě podle něj. Aby se neřeklo, tak se střídáme. Od poloviny sjezdu začíná sníh těžknout a také teplota stoupá nad bod mrazu. Sjezd lesem ve spodní části také nemá chybu sněhu je dost, a tak skáčeme i nějaké pařezy. Dole sjíždíme až k cestě vedoucí na Srdiečko, brzdím na asi metr a půl vysokém mantinelu cesty přímo nad střechou jednoho zaparkovaného auta a málem sem spadl dolů.

Vrchol Chopku a zasypaná Kamenná chata

Dole u lanovky jsou mraky lidí takže rychle mizíme pryč. Sjíždíme sjezdovkou k vleku Krupová (1080m), kde nasazujeme pásy a stoupáme sjezdovkou ke stanici Zadné Dereše (1500m), v pohodě se pak vytahujeme vlekem až k horní stanici na hřebenu (1900m). Traverzujeme na Predné Dereše, zase vlekem nahoru, sjezd dolů a naposledy menší pomou až k chatě. Čím víc se blíží večer, začíná i Chuckie uvažovat o tom, že nakonec přespí s náma v chatě a ne jak měl původně v plánu na terase venku. Nejlepší byl chatár, který říkal: „jo klidně tam přespi, ale počítej s tím, že tě v noci budou chodit obchcávat lidi“.

Zasněžený vrchol Chopku

O vtipné zakončení dne se postarala Jana, když dorazila na chatu „s omrzlinami na tváři a pokousaná od ledních medvědů“, nadávající na obsluhu horní dvousedačky. Lanovku jí totiž vypnuli přímo před nosem, i když z vrchu lidi normálně vozili. Takže musela víc jak 500 výškových metrů po svých pěšky s lyžemi na zádech v pěkné vánici. Když jsme se ji pak večer ptali proč na chatu dorazila bez lyží, říkala, že je má schované za 4 nebo 5 sloupem lanovky a ráno si je pak vyzvedne.

Lyže schované u sloupu

Večer trávíme u čaje či grogu v teple chaty a kecáme se super chatárem. Skoro nic nás nemůže rozhodit z poklidné nálady, snad kromě skupiny krásných českých i slovenských skialpinistek, které bydlí na pokoji s námi, „díky bohu za pevné boxerky :-D“. Večer jim však dorazili borci, takže… Raději si tedy dáváme něco tekutého a někteří i něco v jiném skupenství. Večer starší bruder prudí s ranním vstáváním okolo šesté hodiny, ale za nás za všechny ho odpálkuje Jana.

Bruder Libor v podvlékačkách

Vstáváme tak normálně kolem půl sedmé až sedmé. Venku je ještě hůř než včera viditelnost možná 3 metry a silný vítr. Plán zní: z kapsy vytáhnout „ruční rozháněč mlhy“, pak traverz na Demänovské sedlo, nahoru na Ďumbier z něj sjezd dolů k jeskyni Mrtvých netopýrů, po výstupovce na chatu M.R. Štefánika, zpět na Ďumbier dolů na Srdiečko jako předchozí den, nahoru na Dereše a na chatu. Hahahaha, někde po 300 metrech sjíždíme za vidinou natraverzování výškových metrů ze značky, a tím se náš výlet podstatně změnil.

Výletníci na chatě

Díky špatné viditelnosti a naší blbosti najíždíme do hodně prudkého padáku směrem na severní stranu. Vedoucího Honzu musíme už zastavit, jelikož jsme sklesali mnoho metrů a sjeli z hřebene. Chvíli se rozmýšlíme, co dělat, ale nejrozumnější volba byla dát lyže na bágl a jít zpět nahoru jak říkal Libor. Nasazujeme mačky, to jen Váňa říká, že nejsou potřeba a ještě se nabízí, že nám lyžákami v tom ledo-sněhu vyseká cestu. S páru nadávkami tak stoupáme svahem nahoru a být po Vaňcovém, tak asi rovnou přes vrchol na chatu.

Po sjezdovce do civilizace

Uznáváme, že dnes opravdu počasí na výlet není. Na chatě se dozvídáme, že dneska i borci z HZS jak šli ze severu na hřeben měli problémy v přesné orientaci kvůli špatné viditelnosti, a dokonce při nácviku v terénu o kus dál něž jsme lezli na hřeben my se kolem 11 hodiny nad dvěma členy uvolnila lavina, naštěstí se nikomu nic nestalo a vyvázli jen s lehkými zraněními.

Po sjezdovce do údolí

Na chatě si dáváme čaj a já, slintám po skialpačkách, které teprve vylezly z pelechu, a balíme věci. Ne severní straně střediska někde jezdí Jana a snad tam má být i menší vítr takže jedeme jezdit tam. Chvíli pak ještě lyžujeme na vleku Vyhliadka, kde se pod Honzou urvala jedna poma a ten jí pak po sjezdovce vezl dolů vlekařům, dokonce ani nesejmul žádné kolem jedoucí lyžaře a snowboardisty. Ke konci sjezdovky FIS si pak ještě brůdři zkoušejí Váňovy lyže. Dole opět startujeme naše auto s šesti litrovým objemem motoru a jedeme domů. Ponaučení z výletu: když vidíš hov.. tak jdi rači rovno!

autor: Jaroslav Všetička - Všeťa