Ve dnech 12.-16.2. 2014 proběhlo historicky první dámské skialpové setkání pod mým vedením. O kurz byl již od samého počátku poměrně značný zájem a z jedenácti přihlášených účastnic jsem se na recepci penzionu Flackl-Wirt v Reichenau an der Rax nakonec setkal s devíti sympatickými děvčaty. Přiznávám, že s mnohými z nich jsem se už někdy setkal, což samozřejmě na pohodě jedině přidalo a přispělo k hladkému průběhu kurzu.

V řadě za sebou, účastnice jdou (CLICK TO ENLARGE)

Účastnice to viděly takto: Co a jak jsme dělaly na KST Female Ski-Mountaineering Camp 2014

A o co přesně vlastně šlo? Setkání bylo koncipováno jako kurz, který si dával za cíl jak probrání základní skialpové metodiky, tak i podniknutí několika skutečných, pěkných túr. Zázemí přednáškových sálů a perfektní slunečné počasí pak zapříčinilo, že cíle byly beze zbytku naplněny a laťka pro příští ročník je nasazena myslím celkem vysoko. I tady navíc platí stará pravda, že akce může být jen tak dobrá, jak si ji udělají samotní účastníci díky svému nadšení a aktivnímu přístupu. Tímto tedy účastnicím děkuji, že vytvořily opravdu příjemnou atmosféru, díky které jsem já mohl vytvořit příjemný (doufám) kurz.

Spokojená Maki (CLICK TO ENLARGE)

A jak to tedy vše probíhalo? Ve středu večer jsme se zaměřili na dokoukání olympijského hokeje ČR-Švédsko, což jsem především já považoval za důležitý bod programu. Ale potom jsme se už vrhli na věc a ještě jsme stihli probrat základní skialpové vybavení, jeho použití, nuance, výhody či nevýhody a samozřejmě proběhlo alespoň základní školení záchrany z laviny.

Spokojená Katka (CLICK TO ENLARGE)

Ve čtvrtek ráno se už začalo naostro, a kvůli bezchybnému počasí a odpočatosti účastnic (což se mělo časem samozřejmě radikálně změnit) jsme zařadili hned nejdelší túru celého programu: Schneeberg z Losenheimu přes Wurzengraben. Túra s převýšením 1200 metrů, technicky zcela bezproblémová, která představuje nejpopulárnější skialpovou trasu na tuto nejvýchodnější dvoutisícovku Alp a vůbec velkou klasiku celé oblasti. Túra proběhla v poklidu v mírnějším tempu, jejíž pohodu snad narušilo pouze občasné rozčarování účastnic ze zjištění, jakože třeba skialpová lyže po rovince nejede jak běžka, že mokrý prašan dokonce občas udělá papuči nebo že na ledě to bez haršajzen trochu klouže…:-)

Spokojená Peťa (CLICK TO ENLARGE)

Nicméně nakonec se téměř celému týmu podařilo společně vyvrcholit, a to i přes silný vítr na vrcholových pláních. Překvapující zjištění potom má devčata pronásledovala i při sjezdu, kdy jsme přišli na to, že lehké dynafity nejedou jak slalomky a skialpové botky jsou měkčí. Ale i s tím se všechny dokázaly popasovat úspěšně a nakonec se z bílých svahů spouštěly i celkem elegantně. Radler na Edelweiss Hütte podtrhl veleúspěšný den!

Spokojená Ála (CLICK TO ENLARGE)

Na večer jsem měl připravenou náročnou, asi hodinu a půl trvající, přednášku o lavinách a záchraně z laviny. Děvčata to naštěstí nějak přetrpěla a dokonce uznala, že tak závažné téma již více zkrátit nejde. Usnula pouze zkušená skialpinistka Maki, která tím dala jasně najevo, že má laviny na háku (že by už vše věděla od Paliče?) a zpět do hry se zapojila až na samotném konci svým off-topicem ohledně ledovcových trhlin ;-) Následný kytarový večírek se protáhl až do brzkých ranních hodin a zazněly i takové perly, jejichž reprodukci na akustické kytary si málokdo dovedl zprvu vůbec představit…

Spokojené všechny (CLICK TO ENLARGE)

V pátek nás čekala túra na nejvyšší vrchol Raxalpe – Heukuppe, 2007 m. Terén kotle Karlgraben poskytoval uspokojivé sněhové útvary pro vyjádření mých dalších poznámek a postřehů ohledně pohybu v potenciálně lavinovém terénu, a tak byl výstup pestrý a metodicky záživný. V horních částech přišla na řadu i chůze na mačkách, čímž jsme elegantně probrali další bod předem stanovené výukové osnovy.

Sauna za odměnu (CLICK TO ENLARGE)

Protože se však v družstvu roznesla fáma (ne nepodložená), že v penzionu už roztápí saunu zdarma, nepodařilo se mi tentokrát dostat horolezkyně až na samotný vrchol. Bodem obratu se stal neútulný winterraum Karl-Ludwig Hausu. Navíc nás čekal sjezd už trošičku techničtějším terénem a po sněhu s jedovatou krustičkou, kde veškerá lyžařská elegance účastnic zmizela jak pára nad hrncem :-)

Když jsme dorazili na prosluněnou mítinku, zřejmě euforie ze zdárného sjezdu se stala otcem odvážné myšlenky. Samotné účastnice vyjádřily touhu postavit se před objektiv mého fotoaparátu do půl těla svlečené, zalité odpoledním sluncem, pouze s lavinovými pípáky přes ňadra. Na pípácích opravdu trvaly a já musel tohle jejich metodické puntičkářství jedině ocenit – zdá se, že lavinová přednáška v nich něco zanechala.

Podvečer potom proběhl opravdu ve znamení saunování. Avšak jak bývá neblahým zvykem v německy mluvících krajinách, čím starší dáma, tím více obnažená. A tak se stalo, že zatímco moje děvčata byla po celou dobu cudně oděna do prostěradel či osušek, rakouské dámy archivních ročníků nás oblažovaly svou přítomností někdy i pouze v rouše Evině.

Večer jsme se opět vrhli do víru metodických přednášek a probrali jsme orientaci v terénu, práci s mapou a buzolou, časové rozvržení a plánování túry. Zlatým hřebem se potom staly lístečky s úkoly, kde bylo uvedeno například nějaké pohoří, smyšlená meteorologická data a lavinová situace, a úkolem bylo pomocí mapy zvolit a naplánovat bezpečnou túru. Tento workshop mne velmi potěšil a musím říct, že si děvčata počínala aktivně, obezřetně a s důvtipem.

I v sobotu stále vládlo krásné slunečné počasí a my vyrazili na další velkou klasiku Wiener Hausberge, čímž je Hohe Veitsch od jihu. Tentokrát jsem se pasoval do role zbohatlého klienta, vídeňského burzovního makléře a děvčata představovala tým mých zkušených (s)vůdkyň, které jsem si najal za účelem výstupu na tohoto 1981 metrů vysokého ledového obra :-) Úkol zněl jasně: dopravit klienta na vrchol a včas zase dolů, aby stihl večerní obchodní jednání (rozuměj hokej ČR-Švýcarsko). Tímto jsme docílili procvičení ve vedení túry a na vrchol jsme opravdu trefili. Sjezd byl prostě chro-chro skrz jižně orientovaný, povolený a příjemně rozrajtovaný žlábek, kde jsem svým vůdkyním rozdal i několik tipů ohledně techniky lyžování.

Večer nás čekal poprvé a naposled volný program, který jsme využili převážně ke hře na kytary, přičemž jsme se opět od jemných melodií postupně dostali až k ostře disonantním riffům a před nelibostí personálu penzionu nás zachránilo snad jen to, že o dvě patra níž probíhal neméně divoký večírek v ryze tyrolském stylu včetně jódlování.

Nedělní ráno nás konečně přivítalo pošmourným a podmračeným počasím, a tak přišel ideální čas na intenzivní lavinový výcvik. Přesunuli jsme se na Stuhleck, těsně nad hranici lesa, kde jsme probrali práci s mapou a buzolou v terénu, brzdění pádu cepínem, a pak především vyhledávání a záchranu z laviny. Čas zbyl i na veledůležité testy stability sněhové pokrývky, probrali jsme klouzavý blok, norskou sondu a poklepávací sondu. Závěrem jsem ještě chtěl, aby si účastnice vyzkoušely sondování reálného lidského těla, protože dokázat ve stresu přes lavinovou sondu rozeznat, jestli jde o člověka, kosodřevinu nebo kámen si vyžaduje určitý cvik. Účastnice byly ale už tak zmrzlé, že se nenašla žádná dobrovolnice k zakopání a tak jsem se nakonec musel nechat zakopat sám. Fakt, že mě sondami opíchaly velmi něžně a pak mě i v pořádku vykopaly, považuji za vůbec nejprokazatelnější zpětnou vazbu, že se kurz líbil – a to bylo mojí odměnou!

autor: Jiří Švihálek, Švihy