Moje oblíbená kniha „Nejkrásnější skitúry“ zmiňuje výlet na Winnebacher Weißkogel (3182 m) a ten se stal motivací podívat se, jaké další možnosti máme v této oblasti.

A vyšel mi z toho pěkný výlet na Winnebachseehütte (2362 m). Okolo chaty je kromě výše zmíněného kopce i pár dalších třítisícovek, které stálo za to slyžovat. Navíc díky Velikonocím (obsazeno) jsme byli nuceni rozšířit program i o Westfalenhaus (2273 m) a i vzhledem ke vzdálenosti z Prahy cca 530km jsme se rozhodli si víkend prodloužit a podniknout pěknou pětidenní akci ve Stubaiských Alpách…

Předpověď počasí byla celkem v pohodě a nakonec realita ji ještě předčila. Plech na obloze, sluníčka více než dost, jarní firn a když se podařilo, tak na severních svazích byl místy i starý prašan. Výhledy i lyžování, obojí tentokrát bylo super. Do oblasti jsme se dostali od Prahy směrem na Innsbruck, Gries im Sellrain a dále až úplně na konec údoli do Lisens (1636m). Majitelé GPS navigací pozor – Griesu je mnoho!

Den 1 – Příjezd

Z Prahy jsme vyrazili kolem 7h ráno a do Lisens (1600 m) dorazili za krásného počasí asi kolem jedné hodiny po obědě. Na parkovišti, které známe z léta, se platí symbolický poplatek. Buď jsou to dva dny a nebo až 10 dnů za 6E (automat na mince). To je cena, za kterou nezaparkujete ani v Čechách. Pro porovnání – chtít stát v Peci pod Sněžkou deset dnů, 50E vám na to stačit nebude. Zkrátka nejsou hory jako hory…

Holé svahy pod Westfalenhausem

Nástup na chatu je pohodovým údolím. Jižní svahy pod chatou v této době už moc sněhu nenabízí a náš pokus o zkratku znamená sundávání lyží a pochod jakýmsi „borůvčím“. Chata Westfalenhaus (2273m) je tak trochu v přestavbě, ale jinak vše funguje jak má. Sluníme se na terase, dáváme nějaké to pivo a těšíme se na zítřejší kopec. Údolí, které k němu vede máme jako na dlani.

Den 2 – Lägentaler Wießenkogl (3218 m)

Na cestu údolím k začátku plochého ledovce Langentaler Ferner vyrážíme v 7:30. Po krátkém sjezdu od chaty k potoku začínáme stoupat v tuhle hodinu ještě stinným a chladným údolím. Míjíme stopu odbočující na již sluncem zalitý výstup na Hohe Seeblaskogl a pokračujeme dále rovně údolím. Na sluníčko se těšíme, ale zahřeje nás až na ledovci. A to hned důkladně.

Langentaler Ferner

Cesta až pod vrchol je vyhlídková, ledovec bez trhlin a stejně tak posledních pár metrů na vrchol ničím nepřekvapí. U kříže stojíme asi kolem 11hl. Pěkný kopec… To naproti se tyčící o asi 50m nižší Bachfallenkopf vypadá zajímavěji. Až je mi toho kopce líto – na těžší vrchol, který je ještě nižší se nikdo nevydává a tak si tam stojí zcela osamocen. Na rozdíl od L. Wießenkoglu, kde je plno.

Po cestě dolů svačíme a hledáme více či méně úspěšně prašan. Je to boj, ale i v půlce dubna za krásného počasí se nám daří najít pár míst, kde si nakreslíme jen a jen naše vlnovky.

Poměrně brzo jsme u odbočky na Hohe Seeblaskogl. Jít čí nejít? Dát za den 2v1? Dalších 700hm by učinilo den o dost výživnější. Do JV orientovaného svahu pere slunce a tak mezi sebou bojuje sportovní duch s prostou leností podporovanou obavou ze stability svahu v odpoledních hodinách. Nakonec se rozdělujeme… Někdo jde na Seeblaskogl, někdo se jen tak slunit v údolí a někdo na pivo na chatu.

Schidepot před Westfalenhausem

I nám lenochům je líto strávit cele odpoledne nad pivem a tak se před večeří vydáváme si udělat hlad asi hodinovým výletem nad chatu. Výhled od Munsterhohe (2503m) na údolí a zároveň pomalu končící den stojí za to. Dolů přijíždíme přesně na večeři.

Výhled od Munsterhohe směrem na Lägentaler Wießenkogl

Den 3 – Winnebacher Weißkogel (3.185 m)

Večerní diskusí s místními jsme se ujistili, že lano ani sedák opravdu potřebovat nebudeme a tak přebytečné věci uschováváme na Westfalenhausu. Někteří neberou ani mačky a cepíny a určitě to nebyla chyba.

Před Winnebachjoch

Během výstupu na Winnebachjoch (2788 m) přecházíme mohutná laviniště, která budí respekt. Určitě je fajn, že je míjíme hned ráno. Na sedle docházíme Petra se Zdeňkem. Oba si provokativně vytáhli knihy a „čtenářským kroužkem“ dávají najevo, že to fakt neženeme a jdeme na pohodu. Proč taky, když se cesta na sedle stáčí prudce doprava a nám na kopec chybí 400hm po pohodovém ledovci. Jen horní část svahu vyžaduje dobrou techniku chůze a nebo haršajzny. Lyže zůstávají kousek pod vrcholem W. Weißkogelu, ze kterého se otevírají krásné rozhledy. Mimo jiné i na protější Westlicher Seeblaskogl (3047 m). Kopec a hlavně severní svah k němu vedoucí máme jako na dlani. Už z dálky slibuje mimořádný lyžařský zážitek…

Lyžařský orgasmus na Westlicher Seeblaskogl

Sjíždíme přes Winnebachjoch pod Winnebachferner, lepímé pásy a valíme úžasnou „sjezdovkou“ nahoru na W. Seeblaskogl s vědomím, že na chatu už to bude jen z kopce. Tenhle kopec nezklamal. Výhledy normální, ale následující sjezd byl lahůdkový. Chvíli jsem přemýšlel, zda to nevyšlápnout ještě jednou, ale nakonec jsme se vydali vyletnickým tempem stále dolů až k chatě Winnebachsee Hutte (2362 m).

Winnebachsee Hutte (2362 m)

Chata, která má úžasnou atmosféru, praská ve švech a byť máme rezervaci, spíme různě po několika pokojích, ve winteraumu a ještě další noc se musí někteří z nás stěhovat na jiné postele. Popíjíme pivko na terase zalité sluníčkem a těšíme se na další den.

Den 4 – Breiter Grießkogel (3.287 m)

Nědělním cílem je kopec, který jsme si prohlédli již včera. Z Winnebacher Weißkogel je celá výstupová trasa jako na dlani. Ranní start v 7:30 rozděluje naši skupinku celkem přirozeně na dvě části. Ti, co zvládli vstát a ti co se na start z pelechů nevykopali. Já jsem vytvořil ještě třetí jednomužnou skupinku, kdy se mi podařilo první část doběhnout. Není nad to se hned na úvod tůry řádně rozdýchat.

Vyrážíme směrem odkud jsme včera přijeli, ale po chvili odbočujeme doleva na sedlo Zwiselbachjoch (2870 m). Tam se cesta prudce stáčí doleva a pokračuje po levě straně ledovce (pohled ve směru výstupu) tak, aby obešla výrazné trhliny uprosřed svahu (cca 3100 m). Na vlastní vrchol jsme zvolili cestu zprava, ale i jiné varianty jsou možné. Vrchol je tentokrát dostupný na lyžích a pohled z něj do kotle Grießkar připomíná pohled letecký. Další krásný den…

Kocháme se na vrcholu co hrdlo ráčí a dáváme svačinu. Mezitím už vidíme na ledovci pod námi druhou část naší skupinky. Sjíždíme dolů, někdo po výstupové trase, ale mě láká svah na druhé straně trhlin (shora vlevo). Nabízí na převýšení cca 100hm pěkný sklon mezi 40° až 45°. Po chvíli váhání do toho za místním „stařečkem“ skočím… Sníh luxusní, podmínky nemají chybu. Parádní kousek. Zbytek sjezdu k chatě vede více či méně po výstupové trase a kvalita sněhu se v závislosti na výšce a orientaci svahu dost mění. Rozhodně je rozumné vyrazit ráno včas a tak se i včas vrátit. Jinak hrozí spíše vodní lýžování.

Krásné lyžování  – lyžník Ropák

Nadšeni hezkým kopcem dáváme na chatě pivko s polévkou a řešíme co s načatým dnem. Odpoledne už to na žádné velké akce nebude, ale potřebovali bychom okouknout doporučovanou možnost přechodu zpět přímo přes vrchol Hohe Seeblaskogl. Přece jen, vracet se zpět přes sedlo Winnebachjoch by byla trochu nuda, tam už to známe.

Malá odpolední vycházka k jezeru pod Grune Tatzen je příjemná. Ale na ledovci panuje odpolední peklo, slunce pere jak v létě. Okukujeme výstupovou trasu na zítra (ted odpoledne zjevně silně lavinézní jižní svah) a přemýšlíme co dál, co dnes, co zítra. Nakonec se nám nějak nepovede zastavit a sundat pásy a tak soupáme přes ledovec Bachfalenferner až kousek nad Kuhlehnkarscharte. Najedou jsme na konci ledovce ve výšce 3100 m a už to dál opravdu nejde. Jak jsme se sem vlastně dostali? Nikdo neví. :-) Konečně tedy sundáváme pásy a užíváme si nenáročný sjezd po mírném ledovci.

Na chatě si s pocitem pěkně využitého dne dáváme pivko a těšíme se na večeři.

Den 5 – Hohe Seeblaskogl (3.235 m)

Ráno nás čeká další krásný den. Zase. :-) Počasí vydrželo i na poslední den. Vyrážíme stejným směrem jako včera odpoledne, ale u ledovce Bachfallenferner se dáváme ostře doleva a stoupáme strmým jižním svahem po letní cestě na Hohe Seeblaskogl. Jižní svah je brzo ráno bezpečně promrzlý, ale jeví jasné známky toho, že odpoledne by nebylo dobé na něj lézt.

Ve výšce 3100m přecházíme do ledovcového kotle, kterým vede běžná výstupová trasa od Westfalenhausu. Vlastní vrchol opět vyžaduje pár metrů po svých a drsnáci z druhého dne na něm stojí již opakovaně. Kocháme se, fotíme a tešíme na sjezd.

Hohe Seeblaskogl od Lägentaler Wießenkogl

A pak už jen dolů, dolů a dolů. Krásná „sjezdovka“ až pod Westfalenhaus. Na chatě dáváme zasloužené pivko na rozloučenou a balíme zbytek věcí, které jsme nepotřebovali. A konečně odpoledním tajícím sněhem za spíš letního počasí sjíždíme k autu.

Závěr

Oblast mezi chatami Westfalenhaus a Winnebachsee Hutte je pro skialp jako dělaná. Nechá se zde najít spousta pěkných tůr, člověk se opravdu nenudí. Přechod mezi chatami lze realizovat různými trasami, což je příjemné. Výstup/sjezd z Hohe Seeblaskogl na Winnebachsee si doporučuji nakoukat z Lägentaler Wießenkogelu (jako na dlani), případně ověřit na chatě.

V kombinaci s podmínkami, jaké jsme měli my, je tato oblast hotový skialpinistický ráj. Nachodili jsme skoro 6.000hm na pěti vrcholech, což bylo tak akorát na hezký prodloužený vikend. Chata Winnebachsee Hutte má sympatickou obsluhu a atmosféru. Winteraum je také v pohodě, jak si část naší skupiny vyzkoušela. Winnebacher Weißkogel je ne nadarmo uveden mezi 50 nejkrásnějšími tůrami v Rakousku (Ch. Schneeweis).

autor: Petr Šilhan