V sobotu 5. ledna 2013 jsme vyrazili ve tříčlenné skupině na chatu Maighelshütte s cílem následně polyžovat na okolních kopcích. Při výstupu došlo vlivem menšího zabloudění asi k půlhodinovému zpoždění, a proto jsem posléze byl ticho, když kolegové chtěli stoupat po viditelné stopě ve větším sklonu svahu, než po správné trase vedoucí více vpravo a vyznačené tyčemi.

Naším cílem byla Maighelshütte

První díl, resp. 1.0 je tady Idioti v lavínovom teréne v Gruzínsku.

Desková lavina se uvolnila vzdáleně při výstupu, kdy při traverzech na došlo k narušení stability svahu. Po uvolnění laviny jsem byl stržen jen já – při šlapání stopy na prvním místě. Lavina přejela přes hranu svahu, takže jsem se ztratil ostatním z dohledu. S lavinou jsem padal asi 80 metrů a při pádu jsem ztratil obě lyže a foťák. V lavině jsem doplaval až do zastavení a s nesmírnou úlevou jsem konstatoval, ze jsem zůstal zcela na povrchu. Vstal jsem a z celé síly zakřičel na ostatní, ale nebyl jsem jsi jist, jestli jsem slyšel odpověď.

Celkový pohled na svah a výřez s lavinou

Popisek obrázku:
Černý puntík – místo, kde jsem byl stržena lavinou
Bílá – správná výstupová stopa, na horním obrázku chybí, jelikož byla zafoukaná
Černá čára je špatná stopa, čárkovaná je přibližná výstupová trasa
Horní červená šipka míří na poměrně malý deskový odtrh, jehož výsledkem byla dvě laviniště – horní, které jsme kvůli pádu druhé laviny neprohledávali a dolní, které bylo prohledáno opakovaně sondami, lopatami a detektorem kovů – byla nalezena jedna lyže a fotoaparát

Pak jsem se snažil dostat svahem nahoru, což moc nešlo, protože bez lyží jsem se při každém kroku bořil až po stehna. Ostatní mezitím byli nad hranou svahu a neviděli mě. V době, kdy jsem se doplazil téměř k hornímu konci laviniště, se teprve objevili na hraně svahu asi 30 metrů pod místem, kde stáli v době uvolnění laviny. V případě, že bych byl celý zasypan, tak by mě moji kolegové do 15 minut pravděpodobně nenašli, neboť by se ani nedostali do místa, kde bych se mohl nacházet.

Rozměry dolního laviniště, kde jsem skončil, byly asi 10×30 m, horní laviniště bylo větší a obsahovalo velké bloky. S pomocí sondy se po několika hodinovém hledání našla jedna lyže v hloubce 30 cm pod povrchem sněhu. Druhou lyži nebylo možné ani po velkém úsilí najít. Vrátil jsem se tam proto o tři dny později s detektorem kovů. Pro svůj malý dosah se ukázal neúčinný pro nalezení lyže, ale s jeho pomocí jsem našel v lavině alespoň ztracený foťák. Po jeho důkladném vysušení doma normálně pracuje.

Na místo laviny jsem se vrátil další víkend s kamarády a překopali jsme většinu dolního laviniště, kdy z něj zůstalo nepřekopaných a neprosondovaných asi 20 m2 z původních přibližně 300 m2. Druhá lyže nikde.

Během týdne napadlo dalších 20 cm sněhu. O dalším víkendu spadla další lavina a přisypala horní laviniště. Proto tam už nikdo z nás nechtěl jít hledat.

POUČENÍ:

• Nevěřit starší viditelné stopě, když je správná stopa zafoukaná a na první pohled nejasná
• Nenechat se ovlivnit méně zkušenými kolegy při volbě výstupové trasy, spíšč věřit intuici, když říká NE
• Nepodceňovat vítr. I když je povrch svahu kompaktní, sníh, co léta ve vzduchu nezmizí. Nafoukané sněhové desky se můžou utrhnout i vzdáleně.
• Ověřit, jestli kamarádi vědí, co a jak mají dělat v případě lavinové nehody, v opačném případě je nutné volit pouze ZCELA bezpečnou zimní procházku
• V lavině plavat, bojovat, i když se tělu překvapivě nechce. Snažit se zachovat rozvahu, vnímat polohu, sklon, změny rychlosti pohybu sněhu.
• Snažit se zbavit lyží a holí, i když předpokládám, že je to při té rychlosti spíše o štěstí a kvalitě materiálu. Mě se to vyplatilo.

autor: Richard Majeřík