Ukázka z knihy Hory a sníh pojednávající o všech aktivitách na sněhu při sjezdu z vrcholů do údolí. K tomu jsou zahrnuty i aktivity přidružené. Všechny ukázky budou postupně v rubrice HORY A SNÍH na MountainSki.cz. Ukázka z první kapitoly o historii lyžování v horách.
Hory a sníh obálka
OBJEDNÁNÍ:
Hory
a sníh – internetový obchod Průvodce na kopce
Hory a sníh – EPOCHA
Zrod a vývoj skialpinismu
strana 11
Zpočátku byly lyže používány vojáky a lovci v severských zemích.
Pravděpodobně první písemná zmínka o předchůdci dnešních lyží se
stoupacími pásy pochází z roku 1555, kdy lyže a pásy popsal Olaus Magnus
v knize Historie severských lidí. V pozdějších letech lyže našly
uplatnění při náročných přechodech. Přitom se až do dvacátého
století používala pouze jedna hůlka. Výjimkou bylo Finsko, kde byly dvě
hole používány od roku 1830. Dvě hole se obecně začaly používat až od
roku 1909. Po dlouhou dobu se sjíždělo souběžně oběma styly –
telemarkem a kristiánkou (s oběma přišli Norové a názvy odpovídají
norským oblastem, kde vznikly – Telemark a Christiania). Zatímco
u telemarku má lyžař upevněnou pouze špičku boty, jezdí tedy s volnými
patami, u kristiánky je bota připevněna celá.
Horolezci začali používat lyže při zimních výstupech již koncem
devatenáctého
století, když prvotním úkolem dřevěných prken a primitivního vybavení
bylo ulehčení nástupu do horských dolin. S postupným zdokonalováním
lyžařských
dovedností byly lyže používány i k rychlým návratům na výchozí
místa. Jedním
z mezníků rozmachu terénního lyžování a skialpinismu byl první sjezd
Mont Blancu,
jenž v roce 1904 uskutečnil Hugo Mylius společně se třemi
horskými vůdci.
O existenci skialpinismu na přelomu devatenáctého a dvacátého století
na území současné České republiky nejlépe vypovídá kniha Adolfa
Podroužka z roku 1909, v níž se například o stoupacích pásech píše:
„Stoupání do vrchu velmi usnadňuje kůže se srstí tuleně nebo soba;
doporučuje se bráti s sebou podobné prostředky a napnouti je na lyže,
vyžaduje-li toho potřeba, neboť zabraňují zbytečnému
plýtvání silami a časem. Kamenitá cesta nebo zmrzlý sníh však velmi
lehce
tento povlak poškozují. Za to při přilnavém sněhu konají zmíněné pásy
lyžaři
neocenitelné služby, neboť se na ně sníh nelepí. Pásy z tulení srsti
opatřeny jsou
na jednom konci okem, které se navlekne přes špici lyže, vzadu přetáhne
přes
její konec, načež se na ni upevní řemínky. Aby se zabránilo sesmeknutí
se těchto
pásů z lyží, opatřeny jsou ještě asi uprostřed dvěma menšími
řemínky, jimiž se
na lyže též upevní. Dřevěné klíny, které slouží k témuž účelu,
neosvědčily se valně. Dobrý styl jízdy tyto pomůcky jen kazí, proto se
začátečníkům ani pásy ani
klíny nedoporučují.“ Současný lyžař pak může jenom žasnout nad
pokračováním
Podroužkových úvah: „Ostatně, když už se jezdec zejména při horských
turách
bez těchto prostředků nemůže obejíti, a nemá-li těchto po ruce, může
si snadně
vypomoci jiným způsobem. Děje se tak jednak pomocí malých dřevěných
klůcků, které lze snadně řemeny nebo motouzem k lyžím připevniti.
Ovšem vypomáhají jen proti sjíždění zpět, brzdí však, chceme-li ku
předu, proto nezbytně nutno lyže při chůzi nadzvedati. Někdy navlhčení
lyží vodou na spodní ploše vykoná tytéž služby. V nouzi, nelze-li jinak
a není-li náhodou ani voda na blízku, navlhčí se lyže jiným, méně
estetickým způsobem…“
O kus dále, strana 13:
Trenker považoval ve své době za vysokohorské lyžování už podniky
v Alpách:
„Nejpříznivější dobou pro vysokohorské túry na lyžích jsou
měsíce březen, duben
a květen. Dni jsou už poněkud delší, velké nerovnosti v terénu jsou
vyrovnány
bohatým předchozím sněžením, lavinové nebezpečí není už tak veliké a
počasí
je rozhodně stálejší. Vyhledáme si také pokud možno dobu úplňku,
poněvadž
pak můžeme túry protáhnouti až do nočních hodin, což je výhoda, kterou
při
velkých podnicích nelze podceňovat.“ Pojem čelovka či obecně
svítilna byl v té
době zřejmě zcela neznámý.
O kus dále, strana 13:
V poválečném období patřili ve Vysokých Tatrách mezi významné
představitele
vysokohorského lyžování Alexander Luczy a mnozí další. Dne 21. 5. 1967
uskutečnila skupina Alexander Luczy, Milan Kriššák, Ivan Mátray, Eugen
Šándory a Jozef Botka první lyžařský přechod přes hřebeny a sedla
Vysokých Tater od Chaty pri Zelenom plese k Popradskému plesu. V ten den
uskutečnil Pavol Rajtár, významný protagonista extrémního i závodního
skialpinismu v ČSSR, jeden z prvních náročných sjezdů ze Sedla nad
Skokom do Mengusovskej doliny.
