V pátek 5. března jsem společně s Davidem ze Vsetína vyrazil na první skialpinistickou túru tady v kanadském Whistleru. Rychle jsem vyšlápli na jakýsi kopec, a jelikož jsme měli dobrý čas, rozhodli jsme se v 13:15 h pro sjezd na druhou stranu, kde byly patrné nějaké starší lyžařské stopy. Nápad to nebyl nejlepší.
Google Earth obrázek oblasti sjezdu
Sjezd z vrcholu byl výborný, ale dole se ukázalo, že všechny stopy končí v místě, kde přistává vrtulník pro heliskiing. Za tímto místem byla jen divočina. Výstupové skialpové stopy na kopec byly záhadou, a navíc už bylo pozdě na cestu zpět na vrchol. Nezbývalo nám, než postupovat údolím vpřed. Tedy spíše postupovat potokem Wedge Creek vpřed. Nakonec z toho bylo 8 hodin prodírání se kanadským pralesem s popadanými stromy, balvany, hlubokým sněhem. Později se k tomu přidala ještě tma a často to nešlo jinak, než potokem. Několikrát jsem šel po pás ve vodě, zatímco David se to snažil přelézt a přeskákat po břehu. Vodou to bylo méně namáhavé, i když poněkud chladnější.
Žlutě je značený sjezd, modře výstup na pásech a červeně náročná
část potokem
Tak tak jsem také utekl před jedním sesuvem půdy, kdy se asi padesát metrů nad dnem údolí utrhl svah. Potok byl čím dál divočejší a hlubší, ale naštěstí se v poslední třetině údolí začalo rozšiřovat a na telefonu nám naskočil signál. S nápovědou od horské služby po telefonu jsem tak mohli volit nejvhodnější směr postupu. Poslední kilometr po šotolinové cestě k hlavní silnici nás svezlo auto RCMP (kanadská jízdní policie). Na silnici pro nás přijel kolega a v jedenáct hodin večer jsme byli doma.
Úbočí, po kterém jsme stoupali
Do toho údolí občas lidi zabloudí, ale většinou nemají sílu, aby jim prošli jako my. Pokud je záchranáři nenajdou včas z vrtulníku, tak umírají. Tuto zimu tam myslím zemřeli vyčerpáním a zimou dva lidi.
Tady se David ještě směje – před výstupem
Stoupáme k hřebenu – David
Stoupáme k hřebenu – David
Výhled z vrcholu
Vysmátý David v potoce, když jsme ještě nevěděli, co
nás čeká
Potok v místě, kde jsme začali brodit – tady to byl ještě nevinný
potůček, později jsme na focení neměli už sílu
A jak to viděl David?
Podruhé v životě jsem si nasadil skialpy a s Radkem vyrazil na krátky výlet. Na vrchol Decker Mountain to trvalo ani ne tři hodiny. Radek usoudil, že máme dobrý čas a zpáteční cestu tedy vezmeme druhou stranou. Bez mapy nebyla jistota, ale přikývl jsem. Čekal nás krásný sjezd v prašanu, ale o to mnohem nečekaně delší šlapání údolím Wedge Creeku k civilizaci.
Decker Mountain – cíl naši ski túry, dáme ji zprava
Trochu jsme se vlastně ztratili a k cestě 10 km od Whistleru jsme dorazili v 10 večer, přičemž jsme se museli prodírat lesem, hlubokým sněhem, několikrát brodit po kolena potokem. K tomu nám ski patroláci (horská služba) přes telefon radili, co máme hledat, abychom si nezašli ještě víc. Po setmění to už taková sranda nebyla, ale odhodlání spát v teplé posteli bylo velké a nemělo smysl zastavovat zvláště s nohama čvachtajícíma v naplněných lyžácích vody.
Radku počkej!
Patroláci nám dokonce navrhovali, ať si uděláme záhrab a přespíme venku. Ovšem to jsem zavrhoval, protože když jsme zastavili, hned jsem pociťoval chlad od nohou. Když už jsme zahlédli první světýlko, vzpomněl jsem si na pohádku o Perníkové chaloupce, tak nám zbývalo ještě 2 hodiny chůze. U hlavní cesty nám pomohli policaiti a kamarád, který nás odvezl domů. Zážitek na celý život. Příště už ne.
Tam někde dole je Whistler
Týmovka vrcholovka
Cvak na jednu stranu
Cvak na druhou stranu
Taky jsme si dovolili zaříznout do kopce
Potok Wedge Creek
Dali jsme si to úplně zprava
Ahoj Radku, gratulujem k prezitiu ale myslel som ze uz si natolko skuseny ze si zistis info o doline kde zlyzovavam uz predom … viem ze vas to nalakalo a prave tomu je velmi tazke odolat aj mne, ale v takej divocine treba dbat na safety first ;)
Zaujimave citanie – clovek je rad, ze sa nemusi casto brodit po pas v ladovom potoku.
Mali ste so sebou GPS alebo telefon s GPS? Ja by som do uplne neznameho prostredia nesiel bez snimkov aspon z google maps.
Boli ste blizko situacie, kedy by ste si povedali, ze je to fakt v prdeli – ze to mozno neprezijete? Alebo ste si take myslienky nepripustili?
Vrchol a vystupova trasa byly vybrany prave na zaklade toho, ze jsou dobre viditelne ze sjezdovek a nehrozilo (za)bloudeni, prestoze oblast nezname a dostatek informaci a mapu taky nemame. V planu bylo slyzovat zpet po vlastnich stopach. Na vrcholu jsme ale zjistili, ze zatimco z nasi strany kopce jsme minimalne od posledniho snezeni vystupovali jen my, z druhe strany v danou chvili stoupala spousta skialpinistu a dokonce i snowboardisti jen tak s prknem v ruce. A sjezdovych stop bylo na druhe strane taky nepocitane. To nas zmatlo.
GPS jsme nemeli a ani by nam na nic nebyla, pokud by to nebyla GPS s podrobnou mapou. Prekvapenim pro nas nebylo to, kde jsme, ale ze tam neni schudny teren (stezka).
Neprijemne bylo, ze teren byl cim dal hure schudny, a tak jsem mel obavy, jestli vubec projdeme. strach jsem mel z toho, ze jakekoliv uklouznuti, mohlo mit vazne nasledky. A kdyz unaveny clovek po tme brodi po pas hlubokou horskou bystrinu, plnou velkych kluzkych balvanu a na nohach ma obycejne lyzaky s plastovou podrazkou, tak k uklouznuti neni daleko.
kazdopadne, jsem rad za podobnou zkusennost a nabyta ponauceni, ze kanada neni evropa, ze „hura“ experimentovani s trasou se v takove divocine delat nema a v neposledni rade, ze zdatny partak je v obtizich to nejcennejsi. Celou cestu me mrazilo z pomysleni, ze stacilo malo a misto davida jsem mel s sebou holku a to by byl fakt prusvih.