Vysedám z lanovky. Je tomu snad půl hodiny, co jsem dole u hotelu na ni nasedl, tedy přesněji na její první úsek z celkem tří. Trojsedačka, pak docela rychlá čtyřsedačka a na závěr zase trojsedačka. Výškoměr ukazuje 3000m – o kilometr výše než hotel. Na všechny strany do nedohledna jen a jen zasněžené kopce Kavkazu. Neuvěřitelná paráda. Teprve před dvaceti hodinami tato povedená akce začínala v Praze na letišti nafasováním oblečení a lyží – dárek od Hannahu. Jsme totiž na Expedici Hannah.

Začátek na letišti v Ruzyni

Rozlyžování
Kopec je docela mírný, ale na jedné straně je horní část protkaná skalkami. Jeden cliff mě obzvláště láká. Zatímco sbírám odvahu (ty kameny možná nepřeletím, ostatní sjeli oklikou po sjezdovce a teď mi o 150 výškových metrů níž dělají publikum. Tak jo, rozjezd z návěje, osmimetrový drop, po dopadu tvrdší a rozrytější terén, než jsem čekal, fičí to rychle a tak mi trvá sto metrů , které jedu rovnou dolů, než nad sebou získám kontrolu, abych byl schopen zatáčet, ale to už mi to nestojí za to, a tak pouštím rovně i těch zbývajících sto metrů. Na závěr dojezdu ke skupině-publiku se rezignovaně nechám posadit terénní vlnou. Přesto je jízda odměněna bouřlivým potleskem. To ještě nikdo netuší, jak nás – některé víc a některé méně – ještě ty terénní vlnky potrápí.

Takový normální kopec

Zasr..á difůzka
Než jsme ten kilometry na délku i šířku rozlehlý kopec sjeli dolů, klesla mlha a udělalo se nepříjemné difůzní světlo. Druhá jízda, na rozdíl od té první, není dvakrát příjemná. Na bílé pláni bez stromů se špatně odhaduje rychlost a nerovnosti svahu nejsou vůbec vidět. Občas člověk letí vzduchem a ani neví proč. Konečně je na dohled dolní stanice lanovky. Zvolna traverzuji šikmo svahem, najednou mi mizí země pod nohama a objevuje se kolmo přede mnou. Špičky lyží se zapichují do sněhu a já dělám přemet přes horní hranu terénní vlny. Přitom všem se mi pravá noha kroutí mnohem víc než je zdrávo. Po minutě na rozdýchání bolesti opatrně vstávám a je mi jasné, že i když noha není snad zlomená, na nějakou dobu mám po lyžování. Ale na jak dlouhou dobu? Po jedné lyži dojíždím k hotelu.

Luxus
Hotel nemá chybu. Nacpu se zákuskama při odpoledním „cofee time“ a pak si dlouho užívám relaxu v bazénu, whirlpoolu a sauně, masáže už nestíhám. Nakupuji za fajn ceny dárky v hotelovém obchodě se suvenýry a sportovním zbožím. Kryté tenisové kurty jsou impozantní, nebýt chromé nohy, tak bych se snad podruhé v životě nechal k tenisu přesvědčit. Stolní tenis je asi pro horské hotely samozřejmostí, elektricky ovládaná kuželková dráha mě velmi láká, ale s pitomým kotníkem můžu jen kulečník (snooker). Posilovně s boulderovou stěnkou se raději vyhnu a trénuju jen žaludek při vydatném stravování u švédského stolu a na baru s vynikajícím gruzínským vínem.

Koupací úbor

Globální oteplování?
Mezitím se venku zatáhlo úplně a sněží a sněží a sněží. Za den a půl napadlo nejmíň půl metru sněhu. Ti nejotrlejší lyžují, já si jen jednou jízdou ověřuju, že s bolavou nohou to nejde. Místní říkají, že takové sněžení v dubnu ještě nezažili. Atmosférický tlak kupodivu roste se sílícím sněžením.

Čekání na smilování boží
Předpověď na dopoledne je dobrá a tak je konečně v plánu vrtulník. V plné polní, se zapnutýma lavinovýma vyhledávačema, na něj čekáme na heliportu jak na přílet bohů. Jen moje nadšení je u bodu mrazu, protože vím, že pravý kotník je pořád nepoužitelný, a ještě mi navíc bolest přiživí jeden nešikovný kolega, který se nechá srazit vzdušným vírem od přilétajícího vrtulníku a na nohu mi spadne.

Action
Let vrtulníkem je zážitek, na který žádný popis nestačí, je třeba jej zažít. V případě heliski je tu navíc vystupování a nastupování, které v každém evokuje scény z amerických akčních filmů. Všichni jsme dostali důkladné školení, co a jak máme dělat, kdy kde máme stát, co dělat s lyžemi. Vrtulník na kopcích nepřistává, jen se jedním nebo dvěma koly opře o svah a napůl visí ve vzduchu. Asi to není pro piloty žádná sranda, pekelné soustředění je na nich vidět.Výsadek tedy musí proběhnout co nejrychleji. Střídavě vysedají pasažéři z levé a pravé lavice, aby se jakž takž zachovala rovnováha. Rychle vyskočit do sněhu, dva kroky a zakleknout. Poslední dva vyhážou lyže. Odlétající vrtulník všechny osprchuje zvířeným sněhem.

Akční film?

Heliski poprvé
Naši gruzínští „guides“ mají po intenzívním sněžení strach z lavin, a tak začínáme opatrně v nižších partiích porostlých řídce stromy. Čerstvého sněhu je nad kolena a není úplně nejlehčí. Stromy docela zavazí. Zjišťuju, že pravá noha je pořád naprosto nepoužitelná, a tak nechávám všechno na levé. V nesnadných podmínkách mě na konci docela krátkého sjezdu svaly na levé noze bolí víc než kosti na pravé.

Honza Vlášek

Heliski podruhé
Další jízdu naštěstí letíme jinam, výš. Rozhled po zasněžených horách je super. Pětitisícový Kazbek se tyčí nedaleko. Jo, už jenom takto se pokochat Kavkazem je paráda. Ne poprvé a ani naposledy v tomto týdnu mě přepadá silný pocit vděčnosti vůči Hannahu. Ale teď konec sentimentu, jede se dolů. „Guides“ vybrali rozlehlou, ale mírnou pláň. Ukázalo se, že oba dva jsou jen průměrní lyžaři a na něco odvážnějšího nemají ani pomyšlení. Na loňské Expedici Hannah v Uzbekistánu jsme jezdili docela náročné žlaby, do kterých se většinou muselo seskočit z převěje. To tady nehrozí. Ostatní, kteří nejsou zmlsaní jako já z heliski v Uzbekistánu, jsou ale i tak nadšení. Přece jen – nedotčené svahy, prostoru kolik je komu libo, vrtulník, který vystoupá mnohem rychleji než nejrychlejší lanovka – všechno nevšední věci. Já mám ale stejně nepoužitelnou nohu, takže si pláně užiju víc než žlaby. Jen trochu lituji, že ze super terénů na Tien-Šanu je minimum fotografického a filmového materiálu zatímco tady máme výborného profesionálního fotografa i filmaře, ale zas tu nejezdíme ty super terény. Nakonec jsou ale tyto pláně opravdu to nejlepší pro mou nepoužitelnou nohu, co může být. Vše, co ten den jezdíme, šusuji po jedné lyži a docela si užívám. Jen mě několikrát seřval „guide“, protože nemohouc dost dobře zatáčet a brzdit, občas jsem ho předjel, což se nesmí.

Hora Prometheova – Kazbek

Kultura za 500
Další dva dny pro změnu zase hustě sněží. „Normální“ lyžování na svahu je v omezené viditelnosti nezáživné, nuda přesto nehrozí. Skáče se na lyžích z členité střechy hotelu, z lanovky, z poslední dosud nezasněžené skalky. Vychutnáváme si pravou gruzínskou hostinu ve stylové restauraci v sousedním hotelu. Jedeme na celodenní výlet po gruzínských památkách. A ty rozhodně stojí za to. Například kostely . Gruzie a Arménie byly první země, které přijaly křesťanství jako státní náboženství (začátkem čtvrtého století), takže jejich nejstarší kostely jsou opravdu starobylé. Průvodce (nejen) po památkách nám dělal náš lyžařský průvodce Vano. Za studií (fyziky) amatérský archeolog, nás provedl opravdu zasvěceně. Vynikající člověk, jeho lyžařské nedostatky jsem mu odpustil.

Honza Kovář

Historie?

Krusta
Konečně zase „letecké“ počasí. Všude leží další půlmetr nového sněhu. Laviny podstatně zhustily jízdní řád. Na některé můžeme pozorovat v akci z vrtulníku.
Mnohem větším problémem je ale krusta na povrchu sněhu. Někdy povolí, pak se lyže proboří pěkně hluboko, někdy drží. Jízda je někde a pro někoho utrpením. Pro moji jedinou nohu skoro pořád a skoro všude.

Hannah machruje
Odpoledne se Hannah předvede jako super machr. Následující den se mělo letět domů. Protože je ale na další dva dny výborná předpověď, Hannah platí další dva dny v hotelu, další hodiny heliski a mazácky zařizuje přebookovaní letenek, přestože jsou lety téměř komplet zaplněné. Já se svou nemožnou nohou a Míra se svými nemožnými pracovními povinnostmi, se tedy oddělíme a vracíme se v původně plánovaném termínu. Ostatní si užijí další heliski, už ale zase v parádních podmínkách.

Paráda, ne?

Příští rok?
Na závěr dobrá zpráva pro všechny, které by lákala podobná akce: i na příští rok se uvažuje o Expedici Hannah. Sledujte na podzim billboardy nebo rovnou webové stránky www.hannah.cz Stejně jako tento a minulý rok bude třeba nakoupit nějaký výrobek Hannahu, správně tipnout soutěžní otázku a pak se ve výběrovém kole probojovat v lyžařských disciplínách mezi finalisty.

autor: Radek Pleva - Plevix