Cesta je od stěny dost daleko, neříkám, že sem kameny nemůžou doletět, rozhodně tu na ně ale nehodlám čekat, čímž i popoženu Albiho a pokračujeme dál. Albimu najednou zajede noha po koleno kamsi, stačí na mě dvakrát zařvat Dober a už mizí v trhlině celý. Vrhám se kolem nejbližšího kamene, dvakrát ho lanem omotám, jako správný neskautík provedu jakýsi prapodivný pa-uzel, který mě napadne a smyčku zajistím cepínem.

Sněhová trhlina, kterou jsme museli překonat cestou z Kazbeku (CLICK TO ENLARGE)

Do toho na Albiho volám. jestli je v pohodě a že štand mám, ať vydrží, žádná reakce. Nespadl hluboko a je v pořádku, stojí na jakémsi pochybném sněhovém mostku, že prý si urovnával terén či co, proto se neozval. No štand by jsme měli, takže máme víceméně vyhráno, tahání z trhliny už bude jen taková formalita, říkám si.

Pohled zpátky, vpravo začátek stěny Khmaura (CLICK TO ENLARGE)

Akci velí baba, jak taky jinak, takže jako první tahám na dvakrát batoh, a to druhým koncem lana, který jsem měla ve svém báglu. Pak mě nenapadne nic lepšího, než že zkusím Albiho vytáhnout pomocí jistícího kýblu, že když se bude zapírat a pomůže mi, že bych to mohla utáhnout. Tato teorie funguje až kousek pod hranu trhliny, kdy se Albi už nemá o co zapřít. Není čas ztrácet čas, sedák mě div nepřeštípne, zapřená nohou o kámen už dlouho nevydržím, tak ho spouštím zpátky. Na řadu přichází plán B (i s prusíky máme dokonce i plán C :)), a to blokant. S ním se Albi vysouká trochu víc než když jsem ho tahala já, blokant ale přes hranu trhliny logicky neposune.

Trhlina, do které spadnul Albi (CLICK TO ENLARGE)

Opět spásný blond nápad – dělám smyčku na druhém konci lana, hodím mu jí, lano nacpu do jistícího kýble, Albi do smyčky šlápne a už už je vyklubaný z trhliny ven. Všechno dobře dopadlo, zasmějeme se tomu, smotám lano, znovu se navážeme a pokračujeme dál. Zábava zajímavá, ale nemusela bych mít všechno… Teď už si dávám sakra velký pozor, aby bylo lano správně napnuté, kudy jdeme a aby byl vždy aspoň jeden z nás na pevném bodě a stál, nepochodoval, když na nejistém úseku jistí druhého. Cesta přes ledovec je nekončená, už chci být za ním a ne se na nevyzpytatelném suťovisku bát co za ďuru přijde.

Albi v trhlině – netuším, co tam váže, už byl dávno zaštandovaný, batoh vytažený a bylo jasné, že se ven dostane (CLICK TO ENLARGE)

Konečně se dočkám. Zastavujeme, odvazujeme se z lana, něco málo pijeme a oblékáme se. Sluníčko sice ještě nezalezlo, ale moc mu nechybí a žádné velké teplo už není. Jdeme jakžtakž vyšláplou cestou mezi kameny, ale půda je půda, bezpečí je bezpečí, dneska už ledovec vážně stačil. Asi půl hodiny cesty od meteostanice vidíme dvě postavy. Že by Mario a Tomáš? Kdo taky jiný. Zdá se, že Mario kulhá. Kluky dojdeme a skutečně, chvíli po tom, co jsme se rozdělili, Mario po prudkém sestupu přeskakoval trhlinu a zvrtnul si kotník. Už za šera se dostáváme k chatě, Mario se jde hned zakuklit do spacáku.

Konec stěny Khmaura, pod námi ledovec, nad námi ledovec (CLICK TO ENLARGE)

Na meteostanici nás vítá nový psík, menší robustní, nazrzlá fenka, která přišla s dvěma Nory, skialpinisty, a vida, sousedi. Aby toho nebylo málo, Albi s Tomášem zjišťují, že mají omrzlé prsty u nohou a nemají v nich cit. Tomášovo palce mají barvu modřiny, Albi je na tom hůř, ten je má fialové. S Albim ještě chvíli trldujeme u vařiče a rozpouštíme vodu, moc toho nesníme a jdeme spát. Tomáš je na tom dost špatně s morálem, vykládá, že zítra rozhodně musí dolů a dostat se k doktorovi, že přebookuje let, poletí do Čech co nejdřív a už se skoro loučí s palci u nohou.

Čekání na pomoc (CLICK TO ENLARGE)

Další den není na zážitky nijak bohatý. Kluci ráno zjistí, že se jim palce teda rozhodně nezlepšily, Mario nemůže na kotník absolutně došlápnout a já si mezi nimi připadám jak v lazaretu. Neříkám, že jsem na tom 100%, mám otlačené prsty z bot (později zjistím, že to není otlačené, ale že jsem taky krapet namrzla, ale kromě brnění prstů, které je za 14 dní pryč, jsem v pohodě, žádné palce v barvách duhy) a pálí mě oči (frajerka chodila doteď bez slunečných brýlí, aby podle nich náhodou nebyla opálené, jóó, holt někdo to rád blond…).

Ledovec Gergeti s obřími trhlinami (CLICK TO ENLARGE)

Přes SMSky do Čech zjišťuji, co s omrzlinami. No nic moc, co taky jiného. Pak se bavíme co dál, jestli dva dojdou dolů pro pomoc Mariovi a dva zůstanou nahoře nebo zkusíme zavolat záchranáře. Ti by byli pro mě až úplně poslední možností, jednak bych si připadala srabácky a jednak jsem strašně zabejčená, že vždycky všechno musím zvládnout sama, bolest nebolest. Mariův kotník vypadá ale vážně dost bídně, takže rozhodnutí padá na help linku. Nejdřív se pokoušíme zjistit, jak je to s proplácením zásahu ze strany Alpenverein. Rakušáci nic kloudného nepoví, v CK Alpy vykládají, že na vrtulník dostaneme fakturu, kterou pak proplatí, lékaře, že si musíme hradit sami, toho proplatí Alpenverein dodatečně. Tak to by šlo.

Snášení zraněného (CLICK TO ENLARGE)

Tomáš volá linku 112. Než se někam kloudně dovolá a někdo aspoň trochu pochopí, co potřebujeme, dá to tak na pět hovorů. Výsledkem je, že máme počkat, že někoho pošlou a že by tu měli být někdy po třetí hodině. Třetí je už dávno pryč a nikdo nikde. Mario s Albim jsou zalezlí ve spacáku, Tomáš celý den čumákuje venku, aby byl na signálu, uvnitř budovy si totiž může o signálu jen nechat zdát. Já si přes den hraju na holku pro všechno – klukům suším boty na sluníčku, ohřívám vodu, běhám pro sníh, vařím čaj, nosím jídlo, přines, dnes, zařiď, podej, udělej. Ne že by to byla nějaká extra šichta, aspoň se zabavím, jediná nejsem chabrus, tak co. Taky dopřeju věrným pesanům.

Sestup k ledovci Gergeti (CLICK TO ENLARGE)

Po komsi před námi tu zbyla už skoro tvrdá veka, ohřeju vodu, zaliju s ní kuskus se sušeným masem a brkaši s lovečákem, veku do toho nalámu a jak si pejsci pošmáknou, to jen tak nemají, takový gáblik. Dnes jsem prostě hospodyňka. Když stále nikdo nejde, Tomáš zkouší znovu linku 112. Po pár pokusech a přepojení i na místní záchranou stanici se dovídá, že si mysleli, že si děláme srandu. No haha, lepší zábavu si nemůžeme vymyslet. Protentokrát je na tom asi nejhůř Albi a já se mu nedivím. Představa, že mi kuchnou palec by mě teda moc nebrala, kor kdybych byla jakžtakž sportovec a i bych lezla na stěně, to se pak v lezečkách blbě chytá bez palce.

Ledovec Gergeti se záchranáři na sněžnnicích (CLICK TO ENLARGE)

Snad už konečně pochopí, že do smíchu nám moc není a doufejme, že vyrazí. Kolem sedmé večerní se na ledovci objevují tečky. Počítáme a počítáme a napočítáme pět teček. Foťákem přibližuji jak se dá. Co víme je, že jdou na lehko, se sněžnicemi, neváží se na lano a na zádech mají cosi hranatého, snad lehátka. Po půl osmé se před námi konečně objeví vysvobození, vysoký, statný, opálený pětapadesátník s hrubým hlasem, moc velký sympaťák :) Jestli prý mluvíme rusky. Tomáš, asi samou radostí, že někdo došel, pořád plácá anglicky. Borec nerozumí a znovu se ptá na ruštinu. Vymáčknu ze sebe něco jako Parusky tam, mávnu rukou ať jde za mnou a vedu ho za Albim. Uprostřed chodby v meteostanici ho upozorním na schod, jdeme bez čelovek a skoro za tmy. Prohlásí něco jako „ja znaje, moj dom“. No tě prsty, ještě, že jsme se dole kasali, jak v meteostanici spát nebudeme.

Pak z něj vypadne, že se mu dostalo informace, že se někdo nemůže dostat z vrcholu, takže se jen sichroval, jestli nemá pokračovat ještě dál, sundávat někoho z vrchu. Ujišťujeme ho, že tu jsme sami, jen o Norech mu říkáme, a že jsme to skutečně my, kdo se asi na desetkrát pokoušel přivolat pomoc. Mario na něj vytahuje kotník, Albi palce u nohou, tak nám snad uvěří. Na omrzliny poradí jen nepít alkohol a pít mnogo mnogo čaje. No nekup to, takovou radu. Chlápci zakotví v recepci. Odtahám si odtamtud většinu věcí, i proto, že si tam rovnou zapálí.

Venku se začínají shromažďovat záchranáři, šéfik naznačí, že teda už půjdeme. Mario o hůlkách doskáče ven, nacpe se ve spacáku do lehátek, borci ho přikurtují a chvíli před devátou vyrážíme. U meteostanice a kousek pod ní není sníh, tak musí Maria nést – dva vpředu, dva vzadu. Sestup po kamenech vypadá dost krkolomně, čekám kdy Maria vyklopí, ale nejsou to žádná ořezávátka a v pořádku ho dopraví až k ledovci.

Přes ledovec jdeme bez navázání na lano, borci to tu mají asi vyšláplé a navíc se žádné mega trhliny nekonají, cupitám za nimi. Asi ve třetině ledovce jdou do sněžnic, opičím se. Makají dost rychle, chvílemi mám problém jim stačit, natož pak kluci. Často ale zastavujeme a odpočívají. Největší radost z procházky mají pesani, běhají sem a tam, ryjí ve sněhu a nahání se. Nejtěžším místem pro mě i pro záchranáře je traverz, na kterém jsme předtím nasazovali mačky. Teď se dá jít se sněžnicemi, pár dnů sluníčka udělalo své, ale je dost prudký, tak to žádná hitparáda není.

Borci před ním odpočívají, chápu je, máknou si, ale nebaví mě zastavovat pokaždé, když si oni vymyslí, proto je předcházím a dojdu až k prvnímu kříži. Dojdou mě asi až za dvacet minut. Při tahání Maria se různě střídají a každou chvíli akci natáčí. Je jasné, že tu takové exoty nemají každý den :) Dostáváme se k prvnímu stavení, které je ještě nad kostelem Tsminda Sameba. Sem dojede šéfik záchranářů autem, všechny nás naloží a přiblíží o kousek dál, kde už čeká malá dodávka „112“. Na Maria se vrhá korpulentní zdravotnice před šedesátkou. Nic jí nerozumíme, jen jestli bolí. Ohání se injekcí, tak se jí snažíme vysvětlit, že to nebude třeba, že bolí jen při chůzi. Všichni lazarové se naskládají do dodávky, já se svezu se záchranáři. Ne, že bych jim nevěřila, ale kdoví, jaký plánují další postup a přece jen mají vzadu naložené naše bágly.

Po rozkodrcané cestě od kostela, na které by si i mamut zlomil nohou, se dostáváme do Stepantsminde, dopravují nás k místnímu Medical Centre. Poděkujeme a ptáme se co a jak s placením. Šéfik jen tak mávne rukou, že nic nechce, jakože to div nebyla přátelská výpomoc. Nechápu, ale souhlasím a nepřu se. Ve zdravotnickém centru neumí nikdo anglicky snad ani pozdravit, i ruština je problém, takže nastává tříhodinové domlouvání se a čekání, než se něco děje. Klukům nakonec ováží palce, Mario vyfasuje dlahu. V nemocnici se daří domluvit i odvoz, ten nás nejdřív veze do miniaturní cihlové stavby – obchodu, kde kluci dělají velký kšeft, když si kupují důchodky a gumové ťapky, do trekovek se s ovázanými palci nevejdou.

autor: Markéta Brabcová