Beskydský Smrk v husté mlze v sobotu 16. února

Po dlouhých vyjednávání, kdo může, kdo ne, kdo má nějakou „výmluvu“ a koho nakonec pustí družka jsme vyrazili v sobotu ve složení – Mira z Kelča, Mira teď už z Valmezu a Bruder – starší na malý skialpový výlet. Po příjezdu do Ostravice a chvilkové rozepři, či se vydat na Lysou Horu nebo omrknout raději Smrk, vyhrála druhá varianta.

Pro Smrk rozhodlo několik pádných argumentů: Za prvé – není zde hospoda, tak tady bude méně lidí. Ne že bychom se lidí stranili, ale když se chceš moc družit, tak už je lepší lézt na sjezdovky přece. Za druhé – na Lysé prý byli oba Mirové nedávno (Na rekord v celoročním běhání na Lysou nikdo z nás netrénuje, takže ať to není furt to samé). Za třetí, když s nimi jdu já (Bruder – starší) – tak kvůli předchozím výletům (v marné to naději, že si něco pamatuji z minula) bychom mohli trefit dobré sjezdové části i v tom pošmourném počasí které panovalo. Vlhkost 93 – 96 %, obloha nešla rozeznat, dohlednost do 50 m.

Oba Mirové měli klasické skialpové vybavení, jen já chtěl vyzkoušet nové telemarkové vybavení. Na parkovišti jsme byli autem jediní a hned se vydali lesem po vyšláplé stopě. Přebrodili jsme potok a zahřáli se při přímém stoupání na lesní cestu. Po lesní cestě jsme dorazili na tzv. flek „Pod Holubčankou“ a poté strmě stoupali po „zimní cestě“ již bez lyží až na vrchol. Chodník byl, jak bývá zvykem, vyklouzaný.

Rozdíl mezi skialpovým a telemarkovým vybavením nebyl při výstupu poznat Tedy kromě hmotnosti – dnes již standardních lyží do terénu 188cm délky, šíře 131/98/116. Na vrcholu jsme potkali dvojici na sněžnicích, která přečkala noc na cestě pod Malým Smrkem v záhrabu. Chvilku jsme poklábosili, když mezitím dorazil jeden běžec, došla i dvojice pěších turistů a nachystali jsme se ke sjezdu.

Sjezd jsme začali ve stejných místech jako při naší loňské návštěvě a téměř kopírovali. Když nemáš paměť je důležité si trasu uložit jinak – štěstí, že možnosti k tomu existují. Telemarkové obloučky jsem sice občas zkusil, ale spíše vynechal, neboť se mi zdálo velmi málo prostoru pro správné provedení. Aneb jak okecat správně strach z toho, že si nabiju hubu. Štěstí, že na telemarkovém vázání Freedom NTN nebyl větší problém jet klasický „alpský styl“. Pár telemarkových obloučků jsem sice ukrojil, ale rozhodně je prostor pro zlepšování a pilování techniky.

Při cestě dolů s heslem: „Kdo nepadá jezdí pod své možnosti“ jsme tedy dali našim možnostem vyniknout v kreativních a někdy velmi zábavných pádech. Výsledkem byla vysmátá trojice zúčastněných a jedna zlomená hůlka. Ve spodní pasáži jsme jen párkrát kvůli různým šutrům „podepsali“ skluznici – to stejně jen z důvodu toho, aby nám naše drahé polovičky věřily, že jsme se neflákali někde půl dne jen tak.

Každopádně všem se nám i přes pošmourné počasí výlet na Smrk líbil. Doufejme, že připadne sněhu, a hned to zase neodtaje jak je touto zimou zvykem, podaří se nám Smrk opět v této sezóně ještě navštívit a užit si to aspoň tak jak v tuto sobotu.