V pátek 5. března jsem společně s Davidem ze Vsetína vyrazil na první skialpinistickou túru tady v kanadském Whistleru. Rychle jsem vyšlápli na jakýsi kopec, a jelikož jsme měli dobrý čas, rozhodli jsme se v 13:15 h pro sjezd na druhou stranu, kde byly patrné nějaké starší lyžařské stopy. Nápad to nebyl nejlepší.
Sjezd z vrcholu byl výborný, ale dole se ukázalo, že všechny stopy končí v místě, kde přistává vrtulník pro heliskiing. Za tímto místem byla jen divočina. Výstupové skialpové stopy na kopec byly záhadou, a navíc už bylo pozdě na cestu zpět na vrchol. Nezbývalo nám, než postupovat údolím vpřed. Tedy spíše postupovat potokem Wedge Creek vpřed. Nakonec z toho bylo 8 hodin prodírání se kanadským pralesem s popadanými stromy, balvany, hlubokým sněhem. Později se k tomu přidala ještě tma a často to nešlo jinak, než potokem. Několikrát jsem šel po pás ve vodě, zatímco David se to snažil přelézt a přeskákat po břehu. Vodou to bylo méně namáhavé, i když poněkud chladnější.
Tak tak jsem také utekl před jedním sesuvem půdy, kdy se asi padesát metrů nad dnem údolí utrhl svah. Potok byl čím dál divočejší a hlubší, ale naštěstí se v poslední třetině údolí začalo rozšiřovat a na telefonu nám naskočil signál. S nápovědou od horské služby po telefonu jsem tak mohli volit nejvhodnější směr postupu. Poslední kilometr po šotolinové cestě k hlavní silnici nás svezlo auto RCMP (kanadská jízdní policie). Na silnici pro nás přijel kolega a v jedenáct hodin večer jsme byli doma.
Do toho údolí občas lidi zabloudí, ale většinou nemají sílu, aby jim prošli jako my. Pokud je záchranáři nenajdou včas z vrtulníku, tak umírají. Tuto zimu tam myslím zemřeli vyčerpáním a zimou dva lidi.
A jak to viděl David?
Podruhé v životě jsem si nasadil skialpy a s Radkem vyrazil na krátky výlet. Na vrchol Decker Mountain to trvalo ani ne tři hodiny. Radek usoudil, že máme dobrý čas a zpáteční cestu tedy vezmeme druhou stranou. Bez mapy nebyla jistota, ale přikývl jsem. Čekal nás krásný sjezd v prašanu, ale o to mnohem nečekaně delší šlapání údolím Wedge Creeku k civilizaci.
Trochu jsme se vlastně ztratili a k cestě 10 km od Whistleru jsme dorazili v 10 večer, přičemž jsme se museli prodírat lesem, hlubokým sněhem, několikrát brodit po kolena potokem. K tomu nám ski patroláci (horská služba) přes telefon radili, co máme hledat, abychom si nezašli ještě víc. Po setmění to už taková sranda nebyla, ale odhodlání spát v teplé posteli bylo velké a nemělo smysl zastavovat zvláště s nohama čvachtajícíma v naplněných lyžácích vody.
Patroláci nám dokonce navrhovali, ať si uděláme záhrab a přespíme venku. Ovšem to jsem zavrhoval, protože když jsme zastavili, hned jsem pociťoval chlad od nohou. Když už jsme zahlédli první světýlko, vzpomněl jsem si na pohádku o Perníkové chaloupce, tak nám zbývalo ještě 2 hodiny chůze. U hlavní cesty nám pomohli policaiti a kamarád, který nás odvezl domů. Zážitek na celý život. Příště už ne.
Ahoj Radku, gratulujem k prezitiu ale myslel som ze uz si natolko skuseny ze si zistis info o doline kde zlyzovavam uz predom … viem ze vas to nalakalo a prave tomu je velmi tazke odolat aj mne, ale v takej divocine treba dbat na safety first ;)