Po vsetínském 2. RETRO plesu jsme řešili cíle nedělního skialpinistického výletu po beskydských kopcích. Z původní pětice jsme po upřesnění předpovědi počasí – v nižších polohách déšť, výše sněžení se silným větrem a hustou mlhou – zůstali tři a jako cíl zvolili druhý nejvyšší kopec v Beskydech – Smrk (1276 m). Jelikož se odpoledne mělo začít vyjasňovat, začali jsme šlapat až po desáté hodině.
A proč zrovna na Smrk (1276 m)? Velmi dobrou motivací je přehledový článek staršího brudera – Lysá Hora – Smrk, Smrk, Smrk, Smrk, Smrk – Lysá Hora v zimě 2012, který společně s mladším bruderem ojížděl oba nejvyšší beskydské vrcholy opakovaně v lednu a únoru. Z jejich zkušeností je jednoznačným vítězem této zimy právě Smrk (1276 m).
Na Smrk jsme se vrátili po měsíci – Prašanový, mrazivý a slunečný výlet na beskydský Smrk (1276 m) – kdy jsme si s Lukášem užili slunce a prašanu až až. Dole v údolích Čeladenky a Ostravice už teď v březnu není žádný sníh, a pohled výše na svahy nesliboval nic dobrého, když o hodně výše bylo patrné, že jsou pouze zbytky sněhu. Naštěstí se to v terénu potvrdilo jenom částečně.
Kus jsme museli šlapat s lyžemi v rukou, než jsme narazili na souvislou sněhovou pokrývku. Přitom nám pěkně pršelo – pokud by bylo léto, jednalo by se o příjemný zchlazovací déšť. Takto v zimě se nám to ale moc nelíbilo. Do toho začalo foukat a déšť postupně přecházel v polystyren, resp. malé bílé kuličky sněho-ledu. Mlha houstla a vítr zrychloval.
Část výstupu jsme šli po turistické značce, částečně jsme využili starou dosud patrnou skialpovou stopu od bruderů. Výše jsme stoupali diretkou v ose stopy pěšáků. Nahoře bylo počasí díky větru ještě méně příjemné, slibované polojasno se zatím nekonalo, a tak jsme po malém občerstvení v okopu na přespání (nebo to možná mělo také funkci ohniště), sundali pásy a po telefonické konzultaci se starším bruderem se vydali na jím otestovaný svah.
V mlze jsme to úplně netrefili, ale zato jsme si pěkně popřidali v lese i potoce. V horní části byl sníh ideální, když na tvrdém podkladu bylo několik centimetrů nového bílého polystyrenu, který s našimi oblouky pěkně tekl dolů. Dojeli jsme na cestu, po níž jsme se dostali na lyžích až kousek nad Ostravici.
Výlet byl velmi povedený a pohodovým tempem nahoru i dolů nám to trvalo necelé čtyři hodiny. Ani nám nevadilo, že cestou zpátky na Vsetín se téměř vyjasnilo.
Ta „díra“ na vrcholu je od stanu, který tam měli jedni pěší mládežníci, kteří tam přespávali. Dle fotek vidět, že jste to valili kousek vedle – no příště při lepším počasí.. Pěkné..