Markéta, 32
Fotoseriál ze života jak ho přinesl život
Podrobný článek: Skialpový
a lezecký konec roku 2012 na Téryho chatě ve Vysokých Tatrách zalitý
sluncem a téměř bez sněhu
On: Je prakticky ženatý, čerstvý otec a tvrdí, že to
ještě nikdy nedělal.
Jakože nelezl v zimních Tatrách.
Já: už jsem sice v zimních Tatrách lezla, ale pokud
nepočítám diretissimu na Svišťovku, nikdy nic nevylezla. Mám ráda sojové
suky.
Místo činu: JV hřeben Malého Ľadového štítu. Oblíbená
Modrá knížka praví důležitě: “Krásný hřeben. Místy
II”.
Okolnosti: V tatranských dolinách není o Vánocích
2012 vůbec žádný sníh. Dá to rozum. Je totiž všechen na Pfinnově
kopě. Na brdek nad Téryho chatou se tak doslova hrabeme, místy až plaveme,
asi hodinu a půl.
Předehra: začíná to nevinně. Miluju! Miluju zmrzlý drny,
jediná životní jistota široko daleko. Zbytek hřebene se skládá z volně
loženého kamení a sněhových desek s vyšším koeficientem mobility.
Ochrana: na začátku tohoto lehkovážného dobrodružství je
nám to oběma jedno. Po neškodné počáteční fázi ovšem vyžaduji
použití ochranných pomůcek. Není mi jasné, proč je nepoužít, když jich
mám 60 metrů v batohu. On ale dělá, že mě neslyší. Vězím v koutě,
cepíny v mém podání slouží pouze jako hodně vystřední náramky. Mačky
zaryté v trošce sněhu, která pomalu ujíždí po kamení, které také
ujíždí. „Dělej, vyhrkni to“ slyším shora. Mám spíš pocit,
že brzo vyhrknu slzy. Takhle jsem si tu důležitou chvíli opravdu
nepředstavovala!
a 
Přerušovaná rozkoš: On je dole.* „zaseklooo se too“*
křičí z plných plic. Překážku, v podobě malé věžičky by určitě
šlo obejít. Akorát nevíme kudy, takže volíme krátké slanění.
Poštelovávám trochu lano volně ložené kolem velkého hrotu a jedu za Ním.
Stačí trochu zabrat, a uf, jde to ven úplně samo. Pro velký úspěch
uvedený postup ještě jednou opakujeme.
Druhý pokus: Co se ochrany týče, nehodlám polevit.
Praktické zkušenosti sice teprve sbírám, ale píše se to ve všech
příručkách! Nasazuji těžší kalibr: „co kdybychom měli nehodu, co
by tomu řekla tvoje žena, a tvoje dítě, až bude mluvit“. Vyměkl.
Už vidím konec lana, jak se ke mně shora šine po skalní plotýnce.
Zatmění: Je to síla, netušila jsem, že to se mnou bude
takhle mávat! Ještě, že mám všechno pevně v drnech. Jsem jím dočista
oslepena. Větrem síly uragánu. Přivírám oči. Ach, proč jsme nešli
žlab?
Nevyvrcholení: Svázáni jsme pevně. Až moc. On pořád, že
já moc pomalu. Já zase, že On moc rychle. Průběžné jištění? Spíš
průchodné, místy až průplazné. Za sebou několik hodin námahy a vrchol
v nedohlednu. Špičky vlastních bot taky v nedohlednu. Sluncem zalitý ©
zážitek se rychle mění ve vichrné utrpení. Stojí nám to za to? Ze
zkrouceného výrazu usuzuji, že se trápí i On. „Pytlíme?“
„Pytlíme“. Byli jsme tak blízko, a přeci tak daleko! Vrcholu
Malého Ľadového!
Soutěžní kvíz pro pozorné čtenáře Mountainski.cz: Vyvrcholili jsme
nakonec? Kdy a jak?
- o den později středem jižní stěny
- poslední den zájezdu normálkou
- nevyvrcholili
Hlavní cena: smyce prakticky otestovaná během výstupů v zimních
Tatrách v prosinci 2012
