Plachetnice typu klipr se v 19. století využívaly k obchodním účelům. Díky jejich konstrukčním vlastnostem – štíhlosti a délce dosahují totiž rychlosti až 21 uzlů (1 uzel = 1,852 km za hodinu ) a jejich kolébkou je právě Holandsko. Většina těchto plachetnic jsou zrekonstruované stoleté lodě, kterým s postupem času přibyl i motor pro případ bezvětří nebo usnadnění manipulace v přístavech.
Letos v říjnu se v Hollandském Enkhuizenu pořádal závod Klipperrace, kterého se zúčastnilo bezmála 80 těchto výjimečných lodí a na dvou z nich tvořili posádku studenti Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Účastnit se plavby neznamená jen vysedávání na palubě v případě příznivého počasí, ale především náročná týmová práce s lany, plachtami a neustálá připravenost k pokynům kapitána.
Plachetnici Suydersee z roku 1906, na které se plavila naše posádka, dostal na starost 29-letý Rutger. Na první pohled jemný blonďák, na druhý však pedantský zkušený námořník, který je o to spokojenější, o kolik je horší počasí. Rychlosti této lodi si užíval zejména první dva dny, kdy padaly kroupy a projíždělo se bouřkou. Jako jediný měl neustále úsměv na tváři i přesto, že posádka byla promoklá a promrzlá na kost. Kuchař měl v kuchyni i přes veškerá zabezpečení neustále vysypané skříně, stoly i židle v podpalubí cestovaly z jedné strany na druhou a pokud nechtěla mít posádka vodu v kajutách, bylo potřeba pečlivě uzavřít větrací otvory.
Po prvním dnu jsme v přístavu vstřebávali neuvěřitelný námořní zážitek. Druhý den se ještě zhoršilo počasí, tak jsme se chvílemi připravovali na evakuaci a večer už jsme byli spíše v obavách o vlastní životy, protože to stále ještě nebyl závod. Kapitán se však celou dobu spokojeně usmíval. Když jsme se chtěli podívat na přístroje, kde to vlastně jsme, zjistili jsme, že žádné přístroje nepoužívá a jeho GPS je pouze v hlavě.
Večer před závodem jsme museli nechat opravit roztrženou plachtu, ke které nám ale přibyly ještě další tři – podezírali jsme kapitána, že se jedná pouze o estetickou záležitost, ale hned, co ráno vystřízlivěl, vysvětlil nám že budeme rychlejší. Asi nic na světě jsme si nepřáli víc…
Příroda však rozpustila veškeré obavy, protože na dva závodní dny nachystala téměř bezvětří. Zkoušeli jsme roztahovat plachty „na motýla“ kdy je loď poháněná zadním větrem a každá plachta je na opačnou stranu, přetahovat plachty z jedné strany na druhou, kombinovat různé menší plachty, ale nic z toho nemělo příliš efekt a potenciál této rychlé lodi jsme nedokázali využít. Po prvním dnu jsme obsadili 14. místo ze 40 lodí v kategorii. Na slavnostním vyhlášení ale o vyhlašování ani moc nešlo, a tak jsme stihli dostatečně nasát pravou námořní atmosféru Holandského přístavu.
Pro mnohé z nás se plachetnice staly noční můrou, pro mnohé novým oblíbeným sportem, ale všichni do jednoho jsme se houpali na vlnách ještě dva dny po návratu z lodi. Vyzkoušeli jsme si zase trochu jinou formu tréninku týmové spolupráce, jiný rozměr outdoorových aktivit a pokud máte potřebu nechat na chvíli starosti stranou, na plachetnici toho dosáhnete téměř jistě. No, a pokud byste si to večer rozmysleli, v každém přístavu je k dispozici free wifi.
Foto: ALAphoto.cz
