Skialpový dvoudenní výlet do Slovinska a Rakouska koncem března

Předposlední březnový víkend jsme ve čtyřčlenné skialpové skupině převážně z okresu Vsetín vyrazili do Slovinska. Předpověď počasí nebyla moc ideální, což se na místě potvrdilo a museli jsme výrazně přehodnotit naše aktivity a zkrátit působení v alpských oblastech o jeden den. Sněhu místy byly spousty, ale vývoj počasí nám nepřál. Výsledkem bylo 1,5 ve Slovinsku a půl dne v Rakousku.

Šlapu na pásech do sedla Vršič – vybavení: 1. vázání Fritschi Diamir Vipec, 2. lyže Mountain Wave, 3. ABS lavinový batoh Ortovox, 4. ultra lehké skialpinistické hole Kohla. Foto: Bruder

Něco málo fotek:
Skialp trip to Slovenia and Austria, March 21–22, 2014 – FB

Sněhové řetezy jsme s sebou sice měli… ale do sedla Vršič jsme si s autem opravdu netroufli, stejně se nikde blízko nevyskytoval kolesar

V našich původních plánech figurovalo několik vrcholů nebo sedel, což se po příjezdu do Slovinska změnilo. Kolem Kamnišsko-Savinských Alp jsme jen projeli, protože sněhová čára byla dost vysoko. Dojeli jsme do Julských Alp a řešili, do které oblasti se vydat. Věděli jsme (a aktuální vývoj to potvrzoval), že počasí nebude dobré, takže se budeme věnovat jen relaxačnímu skialpu. Dojeli jsme proto do Kranjske Gory a odbočili směrem na sedlo Vršič. Sníh společně s popadanými stromy nás zastavil téměř vzápětí. Aut tam bylo povícero, stejně jako rolba.

Nad sedlem Vršič šlapeme pod Malou Mojstrovku ve starém laviništi

Obuli jsme skelety, nasadili tulení pásy a vyrazili vzhůru k sedlu Vršič. Cestou jsme se kochali, protože počasí bylo zatím ještě polooblačné. K malé zastávce nás nalákala Koča na Gvozdu, kde jsme neodolali pivu a menšímu občerstvení. Následně jsme po cestě a o kousek výše potočním korytem pokračovali do sedla Vršič (1611 m). Cesta byla postavena za první světové války ruskými zajatci, které při stavbě zasypala lavina a přibližně 400 z nich zemřelo. Proto je pod sedlem jejich pohřebiště, kaple… a ze sedla směrem do Kransjke Gory je značení Ruska cesta.

Mira téměř u konce našeho výstupu pod 2322 metrů vysokou Malou Mojstrovku

V sedle bylo sněhu nadbytek, většina dopravních značek byla z větší části pod sněhem. Některé z nich byly i vtipné v tom, že doporučovaly použití sněhových řetězů na auto, přičemž sedlo bylo aktuálně sjízdné maximálně rolbou nebo skútrem. Také cyklistů nahoře moc nebylo.

Bruder práší – i když mokrým sněhem – při sjezdu z pod Malé Mojstrovky

Po zhodnocení počasí a sněhových podmínek jsme se rozhodli jen pro výstup pod Malou Mojstrovku (2322 m), neboť sníh byl mokrý a těžký. Celkový dojem umocňovaly laviny popadané všude okolo nás. Sníh byl v takovém stavu, že jsme část výstupu stoupali starým laviništěm a výše po jednom traverzovali nebezpečně vyhlížející úsek.

Mira prakticky předvádí, že prašan v Julských Alpách koncem března nebyl

S Mirou jsme vyšlápli na hranu s převěji do druhé doliny, zatímco Magistr a Bruder zůstali o kousek níže. Sundali jsme pásy, zacvakli se na sjezd a vyrazili. Už první oblouky nás přesvědčily o tom, že sjezd nebude díky sněhu moc zábavný. Nakonec ale sjezd zábavný byl díky tomu, že sníh zapříčinil řadu zajímavých sjezdových kreací a pádů. Ze sedla jsme potokem sjeli o kus níž a k večeři, večírku a přespání jsme dojeli na Koču na Gvozdu.

Mira se pomocí skoků dostává do nižších nadmořských výšek potočním korytem

Jídlo na koči vynikající, pivo pitné, pokoj výborný. Jelikož jsme dostali i ručníky, tak jsme se dokonce i osprchovali! Po deváté hodině večer jsme zůstali v restaurační části sami, jelikož všichni Slovinci už zalezli spát. My jsme se spánkem nespěchali, neboť na sobotu byl slíbený déšť až do 1500 metrů. A déšť skutečně přišel.

Na pásech jsme šli trochu naokolo, zatímco Magistr napálil výstup přímo pěšky

Po vydatné snídani jsme se v dešti vydali zpátky do sedla Vršič. Vylezli jsme jen ne menší boční vrchol nad Vršičem velmi strmým svahem částečně pokrytým rozptýlenými stromy. Na kopečku byl stožár, na který neprodleně vylezl Mira nalehko. Bruder se nechtěl nechat zahanbit, a tak jak byl… s batohem a na něm připnutými lyžemi, na stožár vylezl také – viz foto.

Šlapu na pásech do kopce, u vázání Diamir Vipec jsou paty na nejvyšším stupni

Sjeli jsme výborným svahem k sedlu a jinou cestou odbočili do strže nad potokem. Kolem se pri jízdě sesouval těžký mokrý sníh, což bylo občas nepříjemné kvůli snaze o podražení nohou. Dojeli jsme na koču, dobalili zbytečnosti a pokračovali za různě hustého deště dále do údolí. Naložili jsme se do auta a vyrazili na sever k rakouským hranicím.

Po zhodnocení situace se sněhem a počasím jsme zavrhli výstup cca 1500 výškových metrů na pěknou dvoutisícovku z důvodu nedostatku času a nutnosti šlapat prvních tři sta výškových metrů pěšky s lyžemi na zádech (sestup samozřejmě také pěšky) a zamíříli jsme do Obertauernu. Po neúspěšném pokusu o získání finančně adekvátního ubytování jsme opět nasazovali stoupací pásy.

Stoupali jsme částečně po sjezdovce, ale většinou volným terénem s tím, že jsme skončili kousek nad sedlem mezi Gamskarlspitz (2411 m) a Platenspitz (2293 m). Po celou dobu jsme měli výhled na přicházející frontu, která měla během noci a neděle přinést do Obertauernu několik desítek centimetrů sněhu. Sbalili jsme se a v osm hodin večer začal náš noční sjezd bez použití čelověk do Obertauernu.

Sjezd mokrou kaší na lyžích Mountain Wave

Sjezd byl až na horší viditelnost výborný. Jediným zádrhelem bylo počkání kvůli traverzu přes sjezdoku, kdy tam měla rolba upravující svah natažené nosné lano. Dojeli jsme domů, přebalili se a vyrazili směr Vídeň. Do okresu Vsetín jsme dorazili někdy po druhé hodině ráno. Mohli jsme tak celou neděl věnovat relaxaci místo toho,abychom se někde v dešti nebo hustém sněžení snažili pohybovat po horách.

Stoupáme nad Obertauernem při zapadajícím slunci – paráda

Přes nepřízeň počasí byl výlet povedený… sněhu je v Julských Alpách více než dost až do pozdního května, takže tam lyžařská sezóna určitě jen tak brzo neskonční.