Když Vám kamarádi řeknou, že se bude zapíjet narození dvojčat v Liptovském Mikuláši, následně posunou odjezd z pátku odpoledne na sobotu, co uděláte? Vzpomenete si, kde jste byli minulý týden (Skialpinistický kurz s Hedvábnou stezkou v Západních Tatrách – slunce, mráz a kosovka). První únorový víkend jsme tak byli opět v Žiarské dolině.
Obvoláte samosebou kamarády skialpinisty, aby bylo možné spojit to, co Vás baví spolu s oslavou. Takže v sobotu v 03:45 vyjíždíte z Valmezu, v Rožnově pod Radhoštěm zavoláte na smluveném místě, kde dotyčný je a po zjištění, že si spletl sobotu s nedělí a to samé namluvil ještě jednomu ze zúčastněných, nakonec vyrážíte ve třech místo pěti.
Na parkoviště v ústí Žiarské doliny jsme tedy dorazili okolo 06:30 ve složení: Mira z Kelča, Bruder starší a Bruder mladší. Cestou na chatu jsem se snažil vysvětlit, že opravdu minulý týden tu byl sníh a přesvědčoval jsem jak druhy ve zbrani, tak sebe, že určitě ještě něco muselo zůstat.
Před týdnem se dalo (někteří, tak skutečně provedli) téměř sjet celou cestu z chaty na parkovišě na lyžích, no výstup na pásech tuto sobotu byl o dost zajímavější – menší úseky bez sněhu se prošly ještě na lyžích, ale u těch větších šly už lyže na batoh.
Na chatě jsme posnídali polévku a malinovku a vyrazili do Smutného sedla, že následně se uvidí. Nad terasou nás začal doprovázet sílící vítr, který ještě zesiloval. Ze sedla jsme se vydali trochu stranou a sjeli si parádní sjezdík, vydupali zpátky do sedla, zahřáli se čajem a sjeli, že se vydáme třeba na některou z Troch kop.
Jelikož se pokazilo počasí – navalily se mraky, tak jsme při výstupu to raději otočili a sjeli k chatě, Sjezd připomínal spíše „Aprílovou“ lyžovačku (tj.- s klesající nadmořskou výškou čím dál mokřejší sníh), však taky teploměr na chatě ukazoval plus 4 stupně. Od chaty jsme raději s bratrem lyže nesli na zádech. Mira zvolil zrychlený přesun občas na lyžích, občas pěšky a byl tak o 20 – 25 minut u auta dříve. Nejspíš proto, že se chtěl pustit do od ženy napečené bábovky. Však i na nás něco zbylo – je to opravdový kamarád.
Výlet se tedy na ty podmínky, co byly, celkem vydařil, snad jen toho sněhu by přeci jenom mohlo letos více připadnout. Prozatím je to spíše bída s nouzí.
Při cestě zpět mě už jen Mira s mladším bruderem vyklopili v restauraci v Liptovském Mikuláši, kde jsem počkal na zbytek zapíjejích. A jak dopadlo zapíjení dvojčat? Kamarád (svědek na mé svatbě – já svědek na té jeho) to zhodnotil takto: „Jestli budou Radek s Viktoren někdy nemocní – tak si za to můžou sami, my jsme pro to učinili maximum“.
