Závěr skialpové sezony v oblasti Ortleru a Ötztálských Alpách

Na druhý prodloužený květnový víkend (5.-8. květen 2012) naplánoval Ropák skialpinistický výlet do oblasti Ortleru. Předpověď počasí neslibovala na první dva dny nic pěkného, takže jsme optimisticky očekávali, že předpověď nevyjde. Vyšla.

Fotogalerie:
The end of skialpinism season in the Alps – Ortler and Ötztal, May 2012

Úspěšné zakončení sezóny?

Do Suldenu jsme přijeli před devátou hodinou ráno a měli jsme v úmyslu využít lanovky do výšky 2610 metrů. Lanovka ovšem od 1. května nefungovala. Hustě pršelo, a déšť přecházel s blížícím se polednem do sněžení. Nakonec jsme to nevydrželi a za méně hustého sněho-deště se převlekli do skialpinistického. Ušli jsme pár set metrů pěšky, než bylo možné na silnici vedoucí k horní stanici kabinkové lanovky nasadit lyže.

Sněhu v oblasti Ortleru už moc nezůstalo

Za snižující se viditelnosti a hustého sněžení jsme došli k Schaubachhütte alias Rifugio Cittá di Milano (2581 m), kde jsme to kvůli počasí zabalili. Přechod přes ledovec a sedlo na další chatu jsme tak odložili na jindy. Sjeli jsme zpátky do údolí a rozhodli se přesunout do údolí Ötztál. Volba padla na oblast nad Obergurglem – po sedmi letech jsme se opět ocitli na místě činu Skialpinistický výlet do Ötztálských Alp, 14. – 15. května 2005 – aneb připomenutí Ropákových prvních dvou skialpinistických alpských túr v životě.

Schaubachhütte alias Rifugio Cittá di Milano (2581 m) pod Ortlerem z nadhledu

Ötztálské Alpy – slunečno a spousta lavin

Do Ötztálského údolí jsme přijeli navečer, kdy už bylo pozdě řešit nějaký přístup na chatu. Jako paštikáři jsme se proto vyspali vysoko nad údolílm v Oetzu. Ráno nás potěšilo slunečným počasím a nezbývalo, než se rychle přesunout do Obergurglu.

Cestou z Obergurglu na Langtalereckhütte (2450 m)

Na knci Obergurglu jsme na sjezdovkách stále pokrytých dostatkem sněhu nastoupali na pásech k jejich horním stanicím. Po rolbou upravené cestě jsme došli k chatě Schönwies Hütte (2270 m). Po zimní cestě jsme pokračovali na Langtalereckhütte – Karlsruher Hütte (2450 m). Kus před Langtalereckhütte jsem ještě zahlédli u Zollhütte osamělého kamzíka.

Na chatě jsme se ubytovali, občerstvili a za sněžení a mlhy vyrazili vzhůru směrem k Eisseekogelu (3228 m). Ve výšce přibližně 2800 metrů byla mlha a sněžení natolik husté, že jedinou volbou byl návrat do údolí. To umocnili ještě velké bakule sněhu nalepené na stoupacích pásech u všech skialpinistů. Sjezd byl neméně zábavný než výstup, když jsme se v mlze snažili dohledat výstupovou stopu a podél ní jet dolů. Přímo nad chatou jsem při sjezdu spustili ještě malé splazy. Po návratu na chatu jsme důkladně povečírkovali, i když nám v tom trochu bránila cena piva. Chatař ji sice zaokrouhlil na celá EURa směrem dolů (až na malé výjimky), ale stejně to nebylo ideální.

Nedělní konečná, viditelnost zanedbatelná, husté sněžení a k tomu stoupací pásy olepené sněhem

Pondělní ráno slibovalo důkladné propečení se na slunci. Všichni se proto mazali o sto šest krémy s co nejvyššími ochrannými faktory. Stejně to ale mnohdy nepomohlo. Za cíl byl zvolen předvrchol severního vrcholu Hochwilde (3461 m) a podle počasí další blízké nižší vrcholy. Plán to byl pěkný, ale motivace se vytrácela s rostoucí teplotou vzduchu a vysušením účastníků.

Od chaty Langtalereckhütte k ledovci Längenfaler Ferner

K začátku ledovce Längentaler Ferner jsme spořádaně dorazili všichni. Navázali jsme se na dvě lana (4+3 lidi) a ledovcem postupovali na jih. Teplotně to bylo peklo, a proto začala brzy zaostávat tříčlenná úderná skupina. S menšími problémy způsobenými sluncem a nadmořskou výškou jsme došli do výšky přibližně 3090 metrů. Během dlouhé obědové přestávky s opékáním se na slunci dorazila i trochu opozdilá trojice.

Moje stopa není ideální, malou omluvou může být to, že jsem jel na pásech

Slunce zamávalo s výstupovou motivací účastníků natolik, že část se rozhodla ke sjezdu do údolí. Naše trojice pokračovala dále. Cesta do sedla nebyla kvůli novému sněhu úplně bezpečná, ale nahoru jsme se dostali v pořádku. Pohled do Itálie a na západ ovšem nevěstil nic dobrého – hnala se oblačnost se sněžením. Mohli jsme tak litovat dlouhé obědové přestávky, když jsme to s Ropákem chtěli hned otočit, abychom si užili sjezd po ledovci, zatímco Hynek chtěl dojít co nejvýše pod severní vrchol Hochwilde.

Sjezd ze sedla mezi Anna Kogelem a Hochwilde už byl za sněžení a mlhy. Sjezd byl okořeněn několika sněhovými splazy. Pod sedlem jsme ve zhoršující se viditelnosti sledovali výstupovou stopu a podél ní sjeli do dolní části ledovce. Následující rovinatý sjezd v těžkém mokrém sněhu byl docela v pohodě. S Ropákem jsme se hecli a přes hřeben u chaty přešli bez stoupacích pásů, zatímco všichni před námi si je nasazovali.

Po noci ve winterraumu nás čekálo krásné úterní ráno 8. května. Ve trojici jsme měli v úmyslu dojít na vrchol Eisseekogelu (3228 m) a z něj sjet přes ledovec Hangere Ferne do údolí Rotmoostal. Jako hodně ambiciózní se vzhledem k vysokým teplotám nad nulou dal považovat nápad si kromě Eisseekogelu střihnout také Vord. Seelen Kogel (3290 m). Vysilující slunce nás přesvědčilo o tom, že jeden kopec bude stačit. V první části výstupu nás doprovodili ještě Lenka s Adamem, kteří následně sjeli zpátky na chatu.

Došli jsme na konec doliny po zbytcích ledovce Hocheben Ferner (teda aspoň si myslím, že tam ještě pod sněhem nějaký je) a podobnou výstupovou stopou jako při Skialpinistický výlet do Ötztálských Alp, 14. – 15. května 2005 se chtěli dostat na hřeben. Vzhledem k poměrně velkému lavinovému nebezpečí byl zvolen pěší výstup malou samovolnou lavinou-splazem. Z hřebene byl fantastický panoramatický výhled a k nejvyššímu místu – vrcholu Eisseekogelu (3228 m) – to už bylo jenom kousek.

Samovolné laviny byly všude kde se člověk podíval

Na Eisseekogelu (3228 m) je kamenná mohyla, kterou si ani Ropák ani já nepamatujeme z roku 2007. Nevadí, odpočinek s nádhernými výhledy neměl na vrcholu chybu. První část sjezdu byla jako kdysi… až na to, že jsme tentokrát odbočili doprava k sedlu pod Eisseekogelem. Tady začaly trochu problémy vzhledem ke sklonu svahu, množství skal a lavinovému nebezpečí. Nakonec to Hynek a Ropák nějak sestrouhali svahem napravo od sedla (při pohledu z vrcholu). Já jsem si nejprve odkopal převěj, a poté jsem bokem sesunul prvních asi deset metrů došikma vlevo. Ropák zhodnotil sklon takto: „Já jsem zvyklý, že když se opřu hlavou a narazím do stěny, že je to skon 60 stupňů. A ještě vím, že do 55 stupňů se nebojím, pak trochu… jako nahoru :-)“.

Následný sjezd po ledovci Hangerer Ferner neměl chybu. Níže sníh začal významně měknout stejně jako rostl počet samovolných standardních a samovolných lavin. Původní cesta na dno údolí se ukázala vzhledem ke skalním prahům jako nereálná. Hynek si to vylepšil o malý pád do žlabu zakončeného skalním prahem, kde dle vlastních slov může děkovat pouze sichrákům, že mu zůstala jedna lyže v dosahu. Jinak by ji hledal o hodně níže a dál někde pod skalami. Museli jsme znovu nasadit pásy, a přesunout se o kus výše. Sjezd v měkkém mokrém sněhu byl dost náročný až po další skalní prahy. Tady začalo různé proplétání po sněhových polích.

Navázali jsme se hned na začátku ledovce Längenfaler Ferner

Závěr v údolí byl průjezd staršími základovými lavinami. Připomínalo to hodně rozbité a velké oraniště. Akorát místo hnědé barvy bylo vše sněhově bíle. Závěrem údolí Rotmoostal jsme došli a dojeli k chatě Schönwies Hütte. Od chaty je to už jen kousek po prohnuté silnici k začátku lyžařského střediska. Lyžování po sjezdovkách bylo zřejmě zakončením skialpinistické a lyžařské sezony 2011–2012. Výlet do oblasti Ortleru a Ötztálu vypadal zpočátku kvůli počasí ne moc povedeně, ale nakonec vyšel dokonale!