Lyže, board a skialp v Bosně a Hercegovině v únoru 2012

Netypickou lyžařskou destinaci Jahorina v Bosně a Hercegovině si vybralo pro svůj zimní kurz občanské sdružení Klub Hedvábné stezky. Ve spolupráci s Naboso o. s. uspořádalo pro členy klubu – lyžaře, snowboarďáky a skialpinisty – týdenní program na sjezdovkách a vršcích bosenských hor pod vedením zkušeného horala Honzy Paly alias Paliče. Řídila jsem se heslem: „Co si nepamatuju, to se nestalo!“

Po nočním přejezdu z Brna se za sobotního slunečného počasí vyrazilo na první lyžovačku ve středisku Bjelašnica, která spolu s Jahorinou hostila sjezdové disciplíny Zimních olympijských her v Sarajevu (1984). Díky perfektní viditelnosti si lyžaři užili výhledy z vrchní stanice lanovky a ti, kdo se po cestě šli raději občerstvit do místní hospody, měli co závidět. Odpoledne proběhl přesun do blízkého Sarajeva, kde následovala prohlídka večerního města a seznámení s místním nočním životem.

Zbylou část pobytu jsme strávili v již zmíněném středisku Jahorina, kde jsme si kromě upravených sjezdovek hojně užili i freeride v čerstvém prašanu. Vedle lyžování a snowboardingu byla možnost vyzkoušet si výšlap na sněžnicích nebo skiaplech po okolních hřebenech. Za jasného počasí se nám tak nabídly výhledy na nejbližší pohoří Bjelašnica, Visočica, Treskavica a v dálce i pohoří Durmitor v Černé Hoře.

Stejně jako ve většině bosenských pohoří i v Jahorině zanechala stopy občanská válka 90. let, proto tu ještě dnes člověk narazí na cedule s lebkou a zkříženými hnáty a nápisem „Pazi – mine“ čili pozor – miny. Ačkoli probíhá odminování území, některá místa zejména v okolí Sarajeva včetně hor jsou v létě stále nepřístupná. Jak v Bjelašnici tak v Jahorině jsou k vidění polorozpadlé suti domů i poblíž sjezdovek.

V rámci kurzu pohybu na sněhu proběhla i praktická ukázka předcházení nebezpečí zavalení lavinou a stanovení profilu sněhu. Odvážnější zájemci si vyzkoušeli i tísnivý pocit zasypání pod sněhem, některé ale byl menší zájem opět vykopávat. Nad horkou čorbou (místní polévka) jsme se pak seznámili s technikou vyhledávání a naučili se základy manipulace s lavinovými vyhledavači.

Uprostřed týdne nás zastihla nepřízeň počasí a lanovky se nespustily, tak se skupinka nadšenců pod vedením Paliče pustila do vykopávání záhrabu, který našel využití večer při Křendově oblíbené společenské hře. V rámci odpočinkového dne využili někteří možnost zrelaxovat svaly a šli si zaplavat nebo do sauny v nedalekém hotelu.

Nevšedním zážitkem byla i ochutnávka bosenské kuchyně, jejímž základem je mleté jehněčí a hovězí maso. Mezi naše favority v místních restauracích patřila hustá polévka čorba, a pak čevapi neboli čevapčiči, ty se ale značně liší od těch, na něž máme mnozí traumatické vzpomínky z českých jídelen. Na ochutnávku pak mnozí z nás domů dovezli místní rakiji nebo víno.

Lyžování v Bosně je pro našince cenově výhodnější než v Alpách, tomu ale odpovídá i komfort služeb. Kdo na lanovce nepotřebuje skleněnou kukaň, aby neofouknul, zjistí, že bosenský styl organizace má něco do sebe. Krásně to ilustruje zážitek, kdy na lanovce pro šest v pohodě jelo sedm lidí. Vlekaře rovněž nestresuje pevná doba provozu a až vlek zapnou, tak pojede. Zahraniční lyžaři jsou v Bosně jednoznačně v menšině, právě z toho pramení kouzlo přístupu místních k cizincům. Nakonec jsme se vždy přes všechna nedorozumění dorozuměli. Bosna bude v budoucnu pro turisty stále atraktivnější, proto je dobré podívat se do tohoto kouta Balkánu, než ho objeví příliš mnoho německých turistů.

Poslední den si skupinka nejvytrvalejších přivstala a začala odjezdový den výšlapem na východ slunce. S Jahorinou jsme se rozloučili lyžovačkou nebo výstupem na sněžnicích a skialpech, kde se pořídila poslední vrcholová fota a byl čas k odjezdu. Zbývající konvertibilní marky jsme při zastávce v Sarajevu utratili za dárky, a pak se naše parta ubírala k domovu. A kam příště? Že by Makedonie?